Scéna.cz 

Scena.cz 20 let - pohled zpátky

Tak prý má 1. kulturní portál Scena.cz už dvacet let! Pro mě ta doba proletěla nevídaným tempem - čím je člověk starší, tím rychleji to letí. A za tu dobu jsou to desítky, či spíše stovky článků, zpráv, rozhovorů, recenzí, a taky nekrologů - vzpomínek na lidi, kteří zůstávají neoddělitelnou částí našeho divadla (a našich životů), i když fakticky jsou už v jiné dimenzi.
Vzpomínám na první setkání s Josefem Meszárosem v divadle Komedie. Seznámila nás novinářka Eva Jeníková, slovo dalo slovo, a tak jsme se společně s Helenou Kozlovou nechaly „naverbovat“ do služeb Sceny.cz. Já v oblasti činoherního divadla s přesahy do dalších oborů, ona na tanec a výtvarno. Podobně jako všichni v redakci dosti dlouho bez nároku na honorář. Na ten došlo až po letech, kdy začal portál získávat finance z reklamy.

Redakcí prošla spousta kolegů a kolegyň, každý musel splnit základní podmínku pracovat půl roku bez nároku na honorář. Je ovšem fakt, že nakonec jsme v tom maratonu let, kromě zakladatelů Pepy Meszárose a Petra Schiera, zůstaly nejen nejvěrnějšími, ale i trvale nejstaršími (jak věkem, tak délkou spolupráce) spolupracovnicemi.
www.scena.cz si během let získala určité jméno, stala se součástí internetového kulturního světa, a mnohdy právě zde vycházely první rozhovory s vycházejícími hvězdami českého divadla. A to jak formou komponovaných rozhovorů nebo on-line otázek a odpovědí.
Za léta si člověk zvykne na to, že spíše, než pochvaly, se dočká spíše uštěpačných poznámek na kvalitu své práce, rad moudrých a přemoudřelých, a pečlivého výčtu chyb, které kdy a kde udělal. Tato novinařina ze zájmu je mnohdy vskutku nevděčná záležitost… Ale člověk si zvykne, a vydrží jen proto, aby posloužil zviditelnění souborů a jednotlivých umělců, tak informování čtenářů - fanoušků. To samozřejmě vyžaduje, aby ho to bavilo. A mě to – zaplať pánbůh - stále (i když občas se neodbytně dostavuje pocit marnosti) baví.

Co mi spolupráce se Scénou přinesla? Rozmanitá zajímavá setkání a především možnost nahlédnout do zákulisí divadel, důkladně je během tematických dnů zmapovat, seznámit se s lidmi, kteří tu pracují, pro diváky jsou neviditelní, ale bez nichž by divadla nemohla fungovat. Takto jsem během let doslova od sklepa po půdu prolezla pražským Národním divadlem, divadlem ABC a Rokoko, Divadlem Na Vinohradech a dalšími, ale seznámila jsem se mj. i se zákulisím Městské knihovny Praha.
V dnešní době, kdy příležitostí publikovat informace o divadle ubývá, je dobře, že www.scena.cz existuje. A věřme, že i nadále existovat bude a že se najdou i mladí autoři, kteří přeberou štafetu od nás starších a vrhnou se do mapování živého divadla „tady a teď.“