Scéna.cz 

Faidra z londýnského Národního divadla

Byla to bezesporu událost. Poprvé v historii byl propojen celý divadelní svět, aby v přímém přenosu z londýnského Národního divadla mohl sledovat Racinovu FAIDRU s Helen Mirrenovou v hlavní roli. Troufám si říci, že právě filmová popularita herečky v hlavní roli zaručovala už předem, že se na přenos přijdou podívat i jiní diváci nežli pouze divadelní odborníci. Inscenace i celý přenos v režii uměleckého šéfa Národního divadla Nicholase Hytnera.

A jak to dopadlo? Britští kritici (a nezbývá než s nimi souhlasit) se v podstatě shodují v tom, že to bylo představení dobré, nikoli však výjimečné. Možná, že zásadní problém tkví v samotné volbě textu. Racine, a klasicistní autoři vesměs, jsou sice ve světě známi, ale nepříliš hráni. Proč tomu tak je, je nasnadě. Způsob intepretace příběhu je natolik spojen s dobou svého vzniku a svázán jejími pravidly, že se s ním nedá příliš dělat. Rétorická podoba textu (byť britský překladatel Ted Hughes přetransponoval alexandrin víceméně do prozaického tvaru) nedovoluje hercům příliš akce, ani psychologie a nutí je k sošnosti, která je britskému způsobu herectví značně vzdálená (pozn. je zvláštní, že antického Oidipa, který se v NT hrál nedávno s Ralphem Fiennesem v hlavní roli, se do současné podoby podařilo přenést pozoruhodně – zůstal v něm starobylý patos, a přitom byl svrchovaně aktuální). A tak Helen Mirrenová, která ve filmu dokáže i z anglické královny udělat sexy ženu s nádechem zvláštního smyslu pro humor, se v postavě vášnivé Faidry (v angličtině Phédre) stává bezkrevnou loutkou a je podobná spíše jakési severské Brunhildě nežli divošské čarodějce, která pro svého milého opustila vše. Srdceryvně sice „předvádí“ vnitřní muka, ale její trápení je natolik stylizované, a řekněme – nepravděpdobné- že se asi málokterý divák nechá strhnout ke spoluprožití, neřkuli slzám nad jejím bídným osudem. Podobně dopadl hřmotný Théseus Stanleye Townsenda, který sice zdárně deklamuje, ale nic více. A tak jsou paradoxně nesilnější momenty, kde představitelé starší generace chybí. Na scéně zkrátka více věříme mladším představitelům – ať je to Dominic Cooper jako ztepilý (byť trochu nemasně neslaně laděný) Hippolytus či půvabná Aricia (Ruth Negga). Ve chvíli, kdy jsou na jevišti tito dva, jako by do stylizovaného světa vstoupil život.

Z celé dvouhodinové inscenace nejspíše zůstanou v paměti záblesky obrazů lahodících oku – což je především zásluha pozoruhodné scény Boba Crowleye. Hrací platforma navozuje pocit žhnoucího písku, horka, které plete hlavy a povzbuzuje „šílenství lásky“, a v pozadí uklidňující modř moře a nebe… možná místo, kam po své tragickém konci dospějí všichni zúčastnění a najdou zde spočinutí.

V každém případě pozoruhodný zážitek. Sama za sebe se ale těším na přenosy další, které by mohly být „angličtější“ (bude to Shakespeare-KONEC VŠE NAPRAVÍ, a Ravenhillova adaptace Terryho Pratchetta NÁROD a nová hra Alana Bennetta THE HABIT OF ART.