Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Tereza Marečková: Mám ráda, když na jevišti dojde k propojení úplně všech druhů umění…

autor: archiv divadla

K divadlu se herečka a muzikantka Tereza Marečková dostala díky houslím. Přiznala, že do Divadla Husa na provázku ji poslal jeden z profesorů na hudebním oboru konzervatoře, když hledali houslistku (čarodějnici) do legendární inscenace Balada pro banditu. Tak se brněnská rodačka – houslistka stala dílem náhody herečkou. Dnes se s ní můžeme setkat v Městských divadlech pražských www.mestskadivadlaprazska.cz, kde spolu se Zdeňkem Piškulou hraje titulní roli v inscenaci Romeo a Julie. Na otázku, zda z Hlavního nádraží jezdí do divadla ABC šalinou nebo tramvají, kontrovala tím, že chodí pěšky.

Hned v úvodu mi bylo jasné, že se setkávám nejen s mladou slečnou, která dokáže zahrát náročnou roli, ale také s dívkou s velkým smyslem pro humor. To dokázala během rozhovoru několikrát svým jasným zvonivým smíchem… Odhalila nám nejen, jak moc ji ovlivňuje expresivní role a nakolik je pro ni důležitá samota po představení, ale také přiznala, že má za sebou dobrodružný útěk z domu. Sedíme v divadelním klubu, Terezka zatím na sobě nemá paruku ála afroúčes. Popíjí v klidu mátovou limonádu, soustředěně odpovídá na otázky…

Prozradíte, jak to máte s tou tramvají a šalinou doopravdy?
Z Hlavního nádraží do divadla ABC je to blízko, skutečně chodím pěšky. Odmalička jsem v Brně používala výraz tramvaj. Někdy kolem mého desátého roku mi někdo řekl, že u nás jezdí šalina. Do té doby jsem to nevěděla.

I když jste se k divadlu dostala přes housle, v inscenaci Romeo a Julie na ně nehrajete …
Opravdu jsem moc ráda, že v roli Julie nemusím hrát na housle.

???
Mám ráda, když na jevišti dojde k propojení tance, hudby, slova, ale pro mě je to někdy hrozný stres. Je těžké hrát na jevišti na hudební nástroj, hlídat si aranže, hereckou mluvu, gestiku a mnoho dalšího, jako rekvizity, světla… Nevíte, zda vám někdo na housle třeba nešlápne. I to už jsem zažila.

Pak je asi lepší nemít housle z dílny Stradivariho…
Mám housle, co máma našla v práci. Za tu dobu, co je mám, se rozezněly hezky. A mám k nim i citové pouto.

Je to podobné i s rolemi?
Jak s kterými, ale většinou snad ano.

S režisérem Michalem Dočekalem jste se poprvé potkala v inscenaci Dynastie v Divadle Husa na provázku…
Ano, to byla krásná práce a navíc tam došlo k dalšímu zásadnímu setkání s Ivanem Acherem.
Jste ovšem přece jen o něco starší než vaše Julie… Jak to funguje?
Myslím, že dobře. V mém případě je výhodou můj malý vzrůst. Romeo je nejméně o dvě hlavy větší… (Smích.)

Výtvarnice kostýmu Eva Jiříkovská vám navrhla zmíněný africký účes…
Nemyslím, že by to mělo znamenat nějakou narážku, např. že by Julie měla za předka černocha, jak si pro mě překvapivě spousta lidí myslí. Jde o výtvarnou stylizaci. Asi byla snaha Julii výrazně od ostatních odlišit.

Osobně si myslím, že i Váš kostým je laděný do 70. let, hodně mi evokujete zpěvačku Petru Janů v té době.
Mně to přijde milé, takové slečinkovské. Není to prvoplánově dětské, zároveň je to načančané. S Evičkou Jiříkovskou se známe už z dřívější práce a já její kostýmy miluju!

Zajímalo by mě, jak jste se hledali se Zdeňkem Piškulou na jevišti. Přeci jen takové role vyžadují určité energetické souznění…
Dělalo mi to ze začátku problém, to jo. Zkoušela jsem v ABC poprvé, a není jednoduché být uvolněná před kolegy, které skoro neznáte. V Brně, kde jsem také zkoušela intimní věci nebo partnerské záležitosti, jsme se znali už dlouho, tak to bylo snazší.

Kromě zamilovanosti, tam máte také velmi náročný výstup s tatínkem (Jirka Štrébl). Dokonce vás táhne za vlasy… Nevadilo?
To šlo dobře. Ony se ty vyhrocené scény kolikrát hrají paradoxně snadněji.

V inscenaci máte dva silné vztahy – s Romeem, ale také s chůvou…
Pro mě to bylo těžké hledání s oběma. Ale čím déle to hrajeme, jsou ty vztahy intenzivnější a otevřenější, tak z toho mám radost.

Julie s Romeem prožívá silný příběh mladé lásky…
Zápal těch dvou mladých lidí, jak jsou schopní urputně bojovat za to, čemu věří, navzdory všem, až do krve. To mi připadá nadčasové…

Shakespearova síla tkví v jeho obecném rozsahu. Kolik „dětí“ dnes utíká z domova. Každý se stará o sebe. Přerušit vztahy mezi blízkými je dnes běžné, vytvářejí se příkopy.
Já mám vynikající rodiče. Vychovali mě, myslím, dobře. Do patnácti jsem byla ukázkový dítě, ale pak přišel boom. Začala jsem se toulat po nocích… Klasika. Nakonec jsem se v sedmnácti odstěhovala. Všechno se seběhlo během hodiny. Pohádala jsem se s našima, odešla ke kamarádce. Bratr mi pomohl naložit pár věcí… Během chvilky radikální odchod.

Zdá se, že role Julie je ve vašem případě autentická?
(Smích.) Pomalu ani nevím, kolik bytů jsem za těch pár let vystřídala. Kolem dvacítky jsem se vrátila. A mezi mnou a rodiči byl úplně jiný vztah.

Co podle vás bylo na tom návratu nejdůležitější?
Asi zjištění, že s rodiči chci sdílet mnohem víc věcí než předtím, ale že už to úplně nejde. Mamka o mě tenkrát musela mít hrozný strach, to ten vztah poznamená.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Podobně jako jste se vrátila k blízkým, zakotvila jste v angažmá. Což znamená, že sice bude na složenky, ale musíte hrát všechno, do čeho jste obsazená.
Angažmá není ideál, ale má své kouzlo právě v tom, že lidé fungují delší dobu v jednom prostoru. Pravidelně. Pro mě se stal Provázek druhou rodinou. A i teď mi pořád chybí.

Důležitá je generační sounáležitost?
Ano. Já mám popravdě starší kolegy většinou nejradši.

Můžete prozradit, jaké pocity máte po děkovačce Romea a Julie, po tak náročném výkonu?
Asi bych si ji mohla užít, ale až patnáct minut po konci představení, abych se v klidu vydýchala. Když se rozsvítí sál a pět set lidí začne tleskat je trochu jako kdyby na vás někdo najížděl s tankem. Ta pozornost při děkovačce je na mě asi příliš výstřední. (smích)

10.2.2020 18:02:03 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!