Scéna.cz 

Kdo máme v sobě krev, jsme vinni

Stejně tak jako politici dávají prohlášení, policisté vyšetřují, ani divadelníci nezůstávají pasivní k přemíře násilí ve světě. Sahají po titulech, které podoby světového terorizmu rozkrývají. Soubor ústeckého ČS v české premiéře uvedl hru katalánského dramatika Sergi Belbela s názvem Krev. V pražské premiéře jí ústečtí představili 11. května 2004 v divadle Komedie.
Narodit se ve Španělsku, žít v něm a přežít, předpokládá počítat s nebezpečím a násilím, řekl mi jednou můj španělský známý. Serge Belbel je autor, který se narodil v šedesátých letech a po celý život vnímá neklid a napětí ve své zemi. Jeho hra KREV byla napsaná pod vlivem skutečné události: v roce 1997 teroristická skupina ETA unesla a následně zavraždila pravicového baskického politika Miguela Blanca.

Dramatik si reálnou situaci vzal jako základ k další fabulaci, neboť obětí zde není politik ale jeho žena, profesorka filosofie. Ta se snaží vnímat svoje rozpoložení v kontextu všeho lidského myšlení, o kterém přednášela studentům. Bohužel tento způsob komunikace jejím věznitelům není blízký a tak jí v časových intervalech 10 hodin uříznou prst, ucho, nohu a nakonec hlavu. Co se děje v těch čtyřiceti hodinách ve světě kolem, můžeme spolu s inscenátoři sledovat dvě hodiny bez přestávky. Nejprve na scénu přivezou celu, malou místnost , třemi stěnami oddělenou od okolního světa velkého prázdného jeviště. Tam jen za sporého světla se odehrává lidské ponížení postavy jménem Žena. Bude zlikvidována v jménu boje proti nepřátelům, i když sama není nepřítel. Musí umřít, aby hnutí ukázalo svojí moc. Autor používá slovník a schémata, kterými je terorizmus jako fenomén obecně pojmenováván a předkládán médii. Říká, že terorizmus nemá logiku. Že jeho základní tezí je násilí jako projev svobodných a svobodychtivých, na těch, kteří jim svobodu upírají. Zvláštní postavou dramatu je Holčička, desetiletý sirotek, o kterého se teroristi starají a v intencích své nenávistné filosofie vedou. Dramatik také ukazuje absurdnost obyčejného lidského pitvoření např. mladý pár v parku navazuje známost, policisté pojídají svojí obligátní svačinu, politikova milenka se sluní. Ti jsou náhle tváří v tvář vystaveni šokující konfrontaci s nalezenými krvavými znaky smrti. Zhnusený divák si klade otázku: budou jiní než doposud, když si smažou ruce krví?
Text Belbelovi hry byl přeložen na podnět dramaturga Jana Vedrala a v rámci Překladatelské dílny moderního dramatu, kterou organizovalo Činoherní studio, jej přeložily hispanistky Gabriela Ledererová a Jaroslava Peprlová. K inscenování byla přizvána mladá režisérka Natálie Deáková, která představení vystavěla jako koláž. V ní vedle sebe stojí psychologicko-dokumentární záznam věznění, komické až trapné scénky odehrávajících se na pozadí papírových kulis a reálné rozhlasové „hedlajny“, znějící do absolutní tmy. Pro posluchače možná bude zajímavé, že inscenátoři použili zpravodajský formát Radiožurnálu, kde jsou slyšet hlasy konkrétních moderátorů i politiků. Vznikl tak tvar, který by se dal nazvat investikativní divadlo. I když autor prohlašuje, že má dost politických, společenských či jiných poselství, jeho hra pracuje hlavně s reálnou situací, kterou režisérka Deáková posunula k hyperrealizmu až naturalizmu. Protagonisti se s tímto vyrovnali se ctí – Jitka Prosperi jako oběť zvládla s přehledem vyprazdňovací scénu i následné hraní s obnaženým lůnem. Holčička v podání Nataši Gáčové bez jakýchkoliv pitvoření uvedla diváka do vnímání dítěte, jehož hodnotový řebříček je životními událostmi pokřiven, nicméně nepostrádá přirozenou citlivost. Jan Bidlas a Barbora Andělová po třikrát, bohužel trochu jednostrunně, vytvořili lidičky dneška. Teroristé v podání Jana Lepšíka a Marty Vítů hrají svoje hrdiny sice bez zjevné emocionality, ale nejsou mašinami k zabíjení. Nejsou to fanatici, spíš unaveni revolucionáři s intelektuální minulostí. Chtějí věřit v nějaký smysl a poslání. Snad to má být zrovna víra v to, že následující generace teroristů – jimi vychovávaná holčička – jejich boj vybojuje ke kýženému cílu. Děvčátko však mluví k mrtvému tělu filozofky a noří do její krve ruce, tvář, jazyk. Maže se s touto lidskou tekutinou, která je všem lidem společná, a vzpomíná na náruč matky, kterou ztratila. Jak málo chceme na lidskou sounáležitost slyšet. Tam, kde je bezmocná domluva, kde selhává filosofie, kde teče pouze krev rozdělení a zániku, tam mě napadá pouze jedna myšlenka: My všichni, kdo máme v sobě krev, jsme vinni.

Sergi Belbel Krev
Překlad Jaroslava Peprlová, Gabriela Lederová; režie Natálie Deáková, výprava Lukáš Kuchiňka; hudba Karzi; dramaturgie Jan Vedral.
Hrají: Barbora Andělová, Nataša Gáčová, Jitka Prosperi, Marta Vítů, Jan Bidlas a Jan Lepšík.
Činoherní studio Ústí nad Labem, česká premiéra 23.4. 2004