Scéna.cz 

ABC: Lehce nostalgická komedie o panu Kaplanovi

V pražském divadle ABC se odvážně pustili do scénické realizace kultovní knížky Pana Kaplan má třídu rád. Inscenovat takovou záležitost je velkým rizikem, když předpokládáme, že diváky budou především čtenáři knížky Leo Rostena.

Po dlouhých úvahách byl nakonec jako podklad zvolen starší překlad Pavla Eisnera – dramaturg Jiří Janků a režisér Miroslav Hanuš (mají už na kontě veleúspěšný zdejší muzikál Šakalí léta) zachovali spoustu slovních gagů, navíc přidali příběh (ve kterém je zdůrazněna zrůdnost doby nastupujícího fašismu a války za oceánem, která se ale dotýká i Ameriky) a psychologicky prohloubili jednotlivé charaktery postav. Hanuš navíc přidal hudbu (na jejím výběru pracoval skoro rok), která výborně charakterizuje jednotlivé národnosti, ale i dobu samotnou. Režisér spoléhá na stálý tým spolupracovníků, se kterými je naladěn na stejnou vlnu, a to je na práci vidět – v hudební oblasti spolupracoval Milan Potoček, choreografii vytvořila Jana Hanušová.

Výborně je vybrán rovněž herecký tým, každý jednotlivec je nezaměnitelný. V některých případech jsou typy kresleny ve velmi výrazném crazy stylu, což někteří diváci hodnotí jako přehnané. Já jsem ovšem měla dojem, že jednotlivé prvky do sebe zapadají přesně tak, jak to bylo zamýšleno. Radost z hravosti, která je nicméně spojena s jistým smutkem, je cítit z celé inscenace. O Miroslavu Hanušovi je známo, že ze svých svěřenců doslova „vydrápne“ jakýkoli náznak hudebnosti, a tak se můžeme jen zírat, na co všechno jsou herci schopni hrát, a jakého muzikálního projevu jsou schopni (a tak např. Martin Písařík ovládnul bubny, Jitka Smutná basu a Jiří Klem po mnoha letech oprášil housle). A když to sem tam zaskřípne, vůbec nevadí, i v tom můžeme najít skrytý úmysl režiséra, jak dokreslit atmosféru. Dojemnost, lehká nostalgie stojící v protikladu legračních hlášek, kterými je text přeplněn, je charakteristickým prvkem inscenace. První vjem, kdy se v přítmí blíží vstříc divákům na palubě lodi tmavé siluety emigrantů hledících vstříc Soše Svobody je obraz, při kterém běží mráz po zádech. Vzápětí se rozsvítí a my vidíme, že ona socha Svobody je černošská služka s koštětem, zpívající spirituál (mimochodem - skvělá Jitka Smutná, jejíž „exhibice“ člení a zpřehledňují děj. celé hry). Pak už se příběh odehrává výhradně ve třídě, kde před námi průběžně defiluje plejáda nejrůznějších typů, šanci dostali především herci starší a střední generace.

V titulní roli si Oldřich Vízner pohrál s nesnesitelně šplhounským a důležitým panem Kaplanem. Cudně stydlivou stále nejistou Italku Carmen sehrála Jana Drbohlavová, dvojici zestárlých francouzských komiků Lubomír Lipský (zahrál si v představení na trombón!) a Stanislav Fišer (role byla ušita tak, že jeho „nemluvení“ je logickou součástí děje), strohého Normana Blooma Jiří Klem, pisklavě neurotického Sama Hanuš Bor, někdejší ruskou primabalerinu Olgu Tarnovskou hostující Věra Nerušilová, Poláka Casimira Scymcaka Polák Jan Szymik, pilnou žákyni Rózu Mitnickovou Hana Doulová, šarmantní lehce naivní a lehce koketní Francouzku Rochelle Veronika Gajerová. Nejmladší generaci zastupují Martin Písařík, který je k nepoznání s masivním knírem v humpoláckém Portugalci Vasilovi, elegantní, byť lehce odraný italský „gigolo“ Jana Meduny a věčně zamilovaná a uplakaná Klára Kipnisová Barbory Polákové. Protihráčem, ale zároveň chápavým partnerem a rádcem je pozdním studentům profesor Parkhill (Jaroslav Vlach), který se jako starý mládenec cítí být podobným outsiderem jako jeho žáci. Úmyslně jsme vyjmenovala všechny herce, protože každý z nich tu má své místo, každý si užije na jedné straně své „místo na slunci“, ale zároveň dokáže sloužit i ve sborových scénách a společných choreografiích. Poměrně svižná (i když přece jen dost dlouhá) inscenace je podívanou vhodnou pro celou rodinu. Nepůsobí kýčovitě, ale najdete v ní mix nejrůznějších nuancí lidských trápení a radostí. Večer strávený společně s Panem Kaplanem a ostatními určitě nebudete považovat za ztracený.

Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (úprava Jiří Janků a Miroslav Hanuš), překlad. Pavel Eisner, dramaturgie Jiří Janků, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Katarína Hollá, choreografie Jana Hanušová, hudební spolupráce Milan Potoček. MDP – divadlo ABC premiéra 24. ledna 2009.