Scéna.cz 

Vždyť je to jen rokenrol

Před pár dny získal Tom Stoppard za svůj Rock´n´roll uznávanou britskou cenu Lawrence Oliviera za nejlepší britskou hru roku. Dramaturgie pražského Národního divadla tentokrát byla ve střehu, a tak jsme první zemí na kontinentě, která má možnost Stoppardovu hru vidět. Autor, který pochází ze Zlína, svou rodnou zemi z dálky sleduje celý svůj dospělý život a živě se zajímá o zdejší politiku. Jeho Rock´n´roll mapuje prostřednictvím příběhu hudební skupiny The Plastic People of the Universe celou naší totalitní historii – od Pražského jara až po slavný koncert Roling Stones na Strahově. Protagonista hry Jan se původně jmenoval Tomáš, a nese určité biografické rysy autora. Stoppard ale odmítá jednoznačné ztotožnění s ním. Naopak tvrdí, že dílčí názory všech postav ve hře jsou odrazem dialogu, který vedu sám se sebou.

Děj hry se odehrává střídavě v univerzitním městečku Cambridge, kde se setkáváme s profesorem Maxem (je to zapřísáhlý komunista teoretik), jeho ženou Eleanor, profesorkou řečtiny a jejich dcerou, květinovým dítětem Esme. V tomto prostředí dosud žil Jan, který po únorovém převratu emigroval z Čech, do kterých se vrací po ruské okupaci v roce 1968. Tady se setkává s přítelem Ferdinandem, který je stejně jako on obdivovatelem rokenrolu a zároveň disidentem, neustále sbírajícím podpisy na obranu nespravedlivě stíhaných. Tato postava je částečně inspirována Václavem Havlem, ale také postavou z jeho her Ferdinandem Vaňkem. Stoppard působivým způsobem rozkrývá podstatu politických her STB s disidenty, a přesvědčivě vysvětluje, proč pro oficiální politiku byly mnohem nebezpečnější nevyzpytatelní milovníci rokenrolu nežli skutečná politická opozice. Jan, odjíždějící z Cambridge ještě jako reformní komunista se tak – aniž by chtěl - postupně proměňuje v disidenta. Přes zkušenost s fízly, vězením, sametovou revolucí, ale i vlastními životními selháními dospívá na konci příběhu k určité vyrovnanosti se svým životem.

Stoppardovy hry jsou sice politické, ale nikdy nezapomínají na poutavé lidské osudy. Ty jsou nejviditelnější v příběhu Esme, někdejšího květinového dítěte, později životem zklamané ženy, která se své osudové lásky dočká po více než dvaceti letech, její matky vědkyně Eleanor, která statečně, ale marně bojuje s rakovinou či emigrantky Lenky, ambiciozní ženy, která se v životě spíše nežli citem řídí pragmatickými rozhodnutími.

David Prachař jako Jan dokázal správně vybalancovat rovinu nevyzrálé chlapeckosti, s níž se snaží proplouvat úžinami moci tak, aby příliš nenarazil, a postupného dozrávání v muže, který už ví o světě své, a musí se vyrovnat i s vlastním selháním. Vynikající je Alois Švehlík jako anglický profesor, bránící teoretický komunismus zuby nehty a postupně udolávaný konfrontacemi s tvrdou realitou totalitního Československa. A do třetice – Jan Hartl jako Ferdinand má v sobě jak správnou „vaňkovskou“ směšnost, tak i neokázalé hrdinství. V dvojroli umírající Eleanor a v druhé části starší podoby Esme exceluje Miluše Šplechtová, která v obou postavách podala výkon, při němž běží mráz po zádech. Její Eleanor e chytrá, břitká, a zároveň něžná a k pláči jímavá, jak do poslední chvíle bojuje nejen se zákeřnou chorobou, ale i s potenciální sokyní, suverénní Lenkou Petry Špalkové.

Mluvíme-li o inscenaci Rock´n´roll, nemůžeme samozřejmě pominout hudbu, která je naprosto neoddělitelnou součástí děje. Rock´n´roll je symbolem svobody nejen politické, ale i svobody duše. Vedle Plastic People of the Universe, kteří by patrně nikdy nevěřili, že si zahrají na scéně Národního divadla (jejich půlhodinový koncert uvádí každé představení), příběh doprovází dobové nahrávky významných skupin a sólistů od 60. let do dneška. Vedle Syda Barretta, někdejšího člena skupiny Pink Floyd, kterého semlely drogy a duševní choroba (mimochodem, Barrett skutečně žil v Cambridge a zemřel teprve nedávno) tu zazní například písně Boba Dylana, Pink Floyd a samozřejmě Rolling Stones.

Když samotný autor, který přijel na pražskou premiéru uslyšel, že inscenace je dlouhá tři a půl hodiny, řekl : It´a bad news... (To je špatná zpráva). Přiznal, že ví, jak dlouhé hry píše, ale že vždy doufá, že je inscenátoři proškrtají. To se sice stalo i v případě české inscenace, nicméně hra v režii Ivana Rajmonta je pro mnohé diváky (nejen) svou délkou až příliš náročná. To je asi také jeden z důvodů rozporuplného přijetí. Dalším z důvodů nejrůznějších kritik je i podání české historie – a pro nás až příliš „slovníkové“ části, kdy hlavní hrdina vysvětluje nezbytné historické souvislosti. Ale nemylme se. Stoppard se nikdy netají tím, že historické události jsou pro něj jen záminkou k rozvíjení jeho fantazie a rozkrývání obecnějších problémů.
Jako celek ta hra zkrátka vyžaduje správné naladění a velkou vnímavost. Pak můžete pod množstvím „moudrých slov,“ bonmotů, paralel a vtipných postřehů objevit i velmi prosté příběhy obyčejných radostí a starostí. Všichni ti hrdinové, trávící hodiny vášnivými diskusemi nad „velkými tématy“ totiž stejně jako kdokoli jiný touží po jednoduchých věcech - po srdečném objetí, porozumění, lásce a přátelství...

Tom Stoppard Rock´n´roll
Překad Jitka Sloupová; režie Ivan Rajmont; scéna Jozef Ciller; kostýmy Peter Čanecký; dramaturgie: Lenka Kolihová – Havlíková
Osoby a obsazení: Jan (David Prachař), Max (Alois Švehlík), Eleanor/Esme st. (Miluše Šplechtová), sme ml./Alice (Lucie Žáčková), Ferdinand (Jan Hartl), Lenka (Petra Špalková), Nigel (Ondřej Pavelka), Milan (Vladislav Beneše), Vyšetřovatel (Rudolf Starz) ad.
Národní divadlo Praha