Scéna.cz 

Mayenburgův Živý obraz v Jihočeském divadle

Jedním z odvážných titulů Jihočeského divadla je hra německého dramatika Mariuse von Mayenburga STÜCK PLASTIK, uváděná u nás pod názvem Živý obraz. Tato černá groteska, jak zní žánrové pojmenování, ovšem v sobě kumuluje žánrů více. Rozeznáme v ní prvky klasické frašky, konverzační komedie, magického realismu i surrealisticky laděného experimentu. Premiéra hry proběhla v rámci přehlídky F.I.N.D. v dubnu 2015 v berlínské Schaubühne v autorově režii. Česká premiéra se představila na Malé scéně Východočeského divadla Pardubice v prosinci 2016 v režii Davida Šiktance. Jihočeská inscenace je tedy teprve druhým uvedením v Čechách.

Mayenburg je u nás oblíbeným autorem, a tak jsme většinu jeho her měli možnost v různých variantách vidět jak na pražských, tak regionálních scénách. Nicméně, Mayenburgova poetika je opravdu zvláštní, a ne pro každého stravitelná. Autor svá aktuální témata, nešvary současnosti prezentuje prostřednictvím v podstatě klasických divadelních prostředků, ale závěr obvykle hodí hru do zcela jiného žánru, rozuzlení bývá výrazně nerealistické a mnohdy uvede diváka ve zmatek. Takže publikum často rozděluje na nadšené příznivce a zaryté odpůrce. Pokud bychom u nás hledali autora, který má svým stylem psaní k Mayenburgovi nejblíže, pak by to byl bezpochyby Petr Zelenka a jeho černé grotesky. Proto není divu, že Jihočeské divadlo oslovilo k režii právě jeho (pozn. Zelenka v Jihočeském divadle i na otáčivém hledišti v Českém Krumlově už režíroval několikrát, v několika případech vlastní hry). Ke spojení Mayenburga a Zelenky však došlo poprvé, a výsledek rozhodně stojí za zmínku.

O co se jedná? Ocitáme se v rodině přepracovaného manželského páru – Ulrika je asistentka bláznivého konceptuálního umělce, Michael deprimovaný lékař, a jejich pubertální syn Vincent se „hledá“ mnohdy značně kuriózním způsobem… Otázkou je, zda trvale stresovou situaci rodiny dokáže vyřešit najmutí nové pomocnice v domácnosti, Jessiky? Mayenburg s jemnou nadsázkou, ale víceméně realisticky, ukazuje, jak nadřazeně – aniž si to patrně uvědomují – se dokáže rodina k služebné chovat. Zelenkova režie ještě posílila tuto sociální nadřazenost tím, že pro roli oslovil Elišku Bouškovou, jedinou českou herečku tmavé pleti. Na jedné straně ponižující, rasistické poznámky od manželského páru (ona je agresivnější, on se snaží být laskavý, ale nevědomky uráží stejně) neberou konce, ale na druhé straně to vypadá, že Jessika dokáže celkem zdárně tyto útoky přehlížet a leccos napovídá, že by dokázala situaci v rodině zklidnit. Do příběhu vstupuje ještě Ulričin bláznivý šéf, konceptuální umělec s vizí, který je Jessikou nadšený, a rozhodne se využít ji jako součást své pohyblivé instalace kritizující kapitalismus a konzumní způsob života. V jeho „Živém obrazu“ v galerii má Jessika za úkol permanentně uklízet kusy plastu a jiné smetí, které plive na scénu naddimenzovaný vrhač svinstva… (autorem je scénograf Nikola Tempír). Z původní realisticky se tvářící vize jedné „normální“ domácnosti, a každodenních depresí jednotlivých členů se nenápadně stává crazy černá komedie, která vrcholí sabatem, při němž Jessika své zaměstnavatele a mučitele zklidní polévkou jako správná čarodějnice. Není jasné, zda na chvíli, nebo na vždy… Zvraty v ději, jak to v Mayenburgových hrách bývá, jsou náhlé a překvapivé. Zahrát situace tak, aby byly současně směšné i mrazivé, tedy není vůbec snadné.

Nicméně, čtveřice herců (podpořená synem Vincentem, dětským hercem, neustále natáčejícím rodinu na kameru) vnímá proměny žánrů s pochopením, a navzdory surrealistickým momentům dosahuje až překvapivé autenticity. Kromě umělce Haulupy, s lehkou nadsázkou ukazující zvláštní způsoby dnešního uměleckého vyjádření, kterého pojal Petr Halíček s výraznou, chvílemi až mysticky laděnou expresivitou, se ostatní chovají vlastně normálně. V roli vyhořelého doktora, který se se strachem i nadějí odhodlává k cestě do afrických zemí postižených nákazou, aby dokázal sobě a své ženě, že ještě je k něčemu, Pavel Oubram dávkuje zoufalství své postavy se sympatickým minimalismem, stejně jako záchvěv citu k Jessice (nemůžeme si ovšem být jisti, zda to, co vidíme, je jen jeho vize nebo pravda). Ulrika Věry Hlaváčkové je prototypem stále perfektní, naprosto nesnesitelné ženy s vysokým sebevědomím s velkým egem a velkými ambicemi, které jí zabraňují vidět cokoli jiného než svou kariéru. Pohrdání vůči všem kolem sebe, především ale k Jessice, je přímo hmatatelné. Její nacvičená asertivnost, přirozená jedovatost a množství předsudků, kterými je zahlcena, je pro diváka až zneklidňující. Jessika hostující Elišky Bouškové je víceméně modelová postava, kterou vnímáme spíše prostřednictvím reakcí na ní. A vlastně se o ní nic moc nedozvíme. Této postavě jako by byla dána schopnost stávat se až neviditelnou (ačkoli je stále přítomna na scéně). V příběhu funguje jako určitý katalyzátor děje, a zároveň jakýsi zklidňující, až mateřský prvek pro Michaela i Vincenta. Nicméně tato modelovost je pro herečku určitý handicap - vidíme jen její vnějškové chování, do její mysli nepronikneme. Funguje tu tedy jako skrytá energie, která dává věci do pohybu.
Vzájemná souhra mezi protagonisty funguje, a žene děj kupředu. Ale i tak hodně záleží na divákovi, zda tento příběh s mnoha podivnostmi bude ochoten přijmout. V každém případě – na březnové repríze hry, která měla premiéru v prosinci loňského roku, bylo plno. A bylo zjevné, že diváci téma chápou, a že je představení baví. V repertoáru Jihočeského divadla se tedy Živý obraz rozhodně neztrácí.

www.jihoceskedivadlo.cz