Scéna.cz 

Amadeus z NT Live

Proslavený AMADEUS Petera Shaffera, který byl poprvé uveden v londýnském Národním divadle v roce 1979 v režii Petera Halla, a poté přenesen do West Endu a také na newyorskou Broadway, se na „místo činu“ vrátil po téměř čtyřiceti lety, změněn k nepoznání. Přitom si ovšem text ponechal svou nadčasovost v tématu průměrnosti proti genialitě, i paradoxech toho, co je nám lidem dáno od Boha, ale samozřejmě i Mozartově nádherné hudbě. To vše je v inscenaci režiséra Michaela Longhursta, který se narodil až několik let po premiéře této hry, zachováno. Jako pamětnice west-endového londýnského představení na počátku 80.let musím říci, že jsem při přenosu této nejnovější inscenace v rámci přenosů NT Live nebyla zklamána, i když prvotní zážitek zůstává pro mě magickým a nezastupitelným.

Longhurstova inscenace má několik výjimečných a pro mnohé jistě překvapivých momentů. Ať je to – pro nás stále nezvyklé – trvání na genderové a rasové vyváženosti. Tedy obsazení některých hrdinů černošskými herci (zde kromě Salieriho Luciana Tsamatiho je to Karla Crome jako Constanze a také oba Větříčkové – Venticellos), ale i obsazení žen do původně mužských rolí - Alexandra Mathie jako tajemník von Strack či jeden z Větříčků Sarah Amankwah. Dalším, výrazným posunem je tvůrčí propojení hudební ilustrace s choreografií. Přizvané členy Orchestru Southbank Sinfonia přiměl režisér společně s choreografkou Imogen Knight k hraní za chůze a volnému pohybu po scéně, což dodává celému inscenačnímu tvaru neobvyklé dynamiky a akcentuje hudbu jako další výraznou postavu děje. Pokud jde o výkon Msamatiho (diváci přenosů jej mohou znát z role Jaga v Othellovi z RSC – viz recenze zde.), je to herec schopný velmi výrazných psychologických proměn, a je zajímavé sledovat jeho Salieriho ve „veřejném a soukromém“ životě, který v příběhu viditelně rozlišuje. Zatímco v recenzích Msamatiho se britská kritika shodla, s dětinským nesnesitelným Amadeem Adama Gillena měli mnozí kritici problém. Nicméně, domnívám se, že i on předvedl velmi přesvědčivý výkon. Jeho přerostlé dítě, které zůstalo mentálně trčet ve vzpomínkách jako privilegovaný spratek, jenž si může dovolit vše a je mu odpuštěno, je velmi působivé. A to především svou neschopností být dospělým, což chvílemi dojímá (především v okamžiku, kdy umírá v klíně své ženy Constanze stočený do pozice dosud nenarozeného), ale ve společenském kontextu strnule okázalého vídeňského dvora naprosto nemožného a logicky pro mnohé nepřijatelného. Právě v kontextu této podivné asociálnosti, přebujelé sexuality a trapnosti vystupování vyniká v kontrapunktu jeho hudební genialita. Obsazením Msmatiho do role Salieriho (s případnou kritikou se herec vypořádal tím, že prohlásil: skutečnou podobu Salieriho si dnes každý může vygooglovat) se příběh posunul do obecnější roviny, v níž už není důležitá konkrétnost postav, ale princip samotný. Géniové, stojící vždy na okraji společnosti, a uznaní většinou až po smrti prostě proto, že JSOU divní a nepřijatelní, zatímco přizpůsobiví lidé s určitým talentem dokážou proplouvat úskalími společnosti bez problémů a zažijí během života mnohé pocty, aby v dalších dobách byli zcela zapomenuti. I když se někteří diváci – hudební znalci pochopitelně vymezí proti tomu, že by Salieri byl průměrným skladatelem, je fakt, že vlna zájmu o něj u laického publika byla znovu povzbuzena právě touto Shafferovou hrou a následným filmovým zpracováním Amadea, zatímco předtím byl znám pouze v okruhu hudebních znalců.