Scéna.cz 

Coppélia a Dona nobis pacem

Coppélia
Nové nastudování slavného tanečního titulu v provedení baletu Teatro alla Scala v Miláně. Hudba L. Delibes. Choreografie A. Ratmansky. Tančí N. Manni, T. Andrijashenko, Ch. Fagetti a další. Orchestr divadla řídí P. Connelly. Televizní režie S. Grimaldi. Dvě slavné baletní férie 2. poloviny 19. století, Louskáček a Coppélia, jsou dnes vnímány jako pohádkové, na něž chodí s radostí rodiče s dětmi. A přitom libreta k nim vznikla podle příběhů tvůrce hororového žánru E. T. A. Hoffmanna. V případě Coppélie, která nese podtitul Dívka s emailovýma očima, podle novely Pískař nebo Pískoun – podle překladu. Libreto napsali Charles Nuitter a choreograf Arthur Saint-Léon. Pařížskou premiéru měla Coppélia v roce 1870, téměř v předvečer prusko-francouzské války. V Čechách ji poprvé nastudoval v Národním divadle Augustin Berger v roce 1893. Příběh se odehrává na malém městě někde v Haliči. V honosném domě na náměstí bydlí záhadný muž Coppélius, za jehož okny se občas objevuje podivné světlo a na balkóně sedává krásná, podivně strnulá dívka. Místním chlapcům se ovšem líbí. Stejně tak Franzovi, který se jí dvoří. Jeho milá Swanilda ho u toho ovšem přistihne a rozhodne se, že ze svatby, která se má zítra konat, nebude nic. Místní mladíci doráží na Coppélia, aby jim vysvětlil záhadné světelné jevy ve svém domě. V nastalém přetahování ztratí Coppélius klíč od domu. Ten najde Swanilda se svými přítelkyněmi a vniknou dovnitř. Za dívkou, kterou obdivuje, vleze večer po žebříku do Coppéliova domu ovšem i Franz. Uvnitř domu najdou dívky soubor kuriózních mechanických loutek, které vynálezce Coppélius vyrobil. Když se ovšem vrátí domů, dívky prchnou, jen Swanilda se schová. Coppélius objeví Franze a nabídne mu víno, do něhož dá uspávací prášek. Chce jeho duši přenést do mechanické loutky své Coppélie. Toho využije Swanilda, převlékne se do Coppéliiných šatů a při tanci odvádí vynálezcovu pozornost od Franze, až se jí ho podaří probudit a utéct s ním z Coppéliova domu. Milostná roztržka je zažehnána a druhý den se slaví svatba, jejíž součástí je i slavnost zvonu. Všichni se radují, jen Coppélius si stěžuje, že mu byly porouchány jeho mechanické loutky. A tak dostává od starosty finanční náhradu, aby veselý den nebyl ničím narušen.
Vysílání: 14.4., 20.15 hod., ČT art

Dona nobis pacem
Choreografické epizody Johna Neumeiera inspirované Mší h moll Johanna Sebastiana Bacha, jehož 340. výročí narození si letos připomínáme. V hlavní roli poutníka Aleix Martínez, zpívají a hrají sólisté, Vocalensemble Rastatt a Ensemble Resonanz za řízení Holgera Specka. Televizní režie Miriam Hoyerová. Americký choreograf a tanečník John Neumeier, proslulý svými balety Dáma s kaméliemi, Tramvaj do stanice Touha, Peer Gynt a Smrt v Benátkách, nastudoval se svým Hamburským baletem epizody inspirované Velkou mši h moll Johanna Sebastiana Bacha pod názvem Dona nobis pacem – Daruj nám pokoj! Jak sám o své práci řekl: „Titul Dona nobis pacem je pro mne velmi důležitý, i když riskuji, že budu považován za naivního, trapného a pro některé možná i domýšlivého. Ve světle nekontrolovatelného a nesmiřitelného našeho světa tato myšlenka poskytla důležitý podnět, abych se zabýval mnohovrstevnou Bachovou liturgickou skladbou. Ve své padesáté sezóně uměleckého ředitele Hamburského baletu spatřuji v tomto výtvoru velkou příležitost. Bylo by pro mne nepředstavitelné nastudovat živě interpretovanou Mši h moll s jinou baletní skupinou". John Neumeier postavil sám tuto dvouhodinovou choreografii, navrhl výpravu, světelný design a kostýmy. V sólových tanečních rolích vystupují A. Martínez, L. Musin, L. Giesenberg, A. Laudereová a další. Hudebně pod taktovkou Holgera Specka účinkují M. S. Pollaková, S. Harmsenová, B. Schachtner, J. Prégardien, K. Ingenpass, Vocalensemble Rastatt a Ensemble Resonanz. Bach (*31. 3. 1685 – †28. 7. 1750), který Mši h moll nikdy jako celek neprováděl a neslyšel, ji komponoval v průběhu čtvrstoletí, přesto může být považována za nejvýznamnější mši 18. století. Jak se zdá, Bachovým cílem bylo vytvořit sbírku rozsáhlých mešních částí, které by sloužily spíše jako určité modely neopalestriniovského typu. Dvě hlavní části Mše h moll – Missa a Symbolum nicenum – představují Bachovy ideály latinské polyfonické hudby ve své kompoziční mnohostrannosti s úmyslně zvoleným archaickým stylem, který ostře kontrastuje s tehdy moderním, jednoduchým galantním slohem nové epochy.
Vysílání: 18.4., 22.00 hod., ČT art