Scéna.cz 

Kniha krve: rituál paměti, těla a jazyka

Inscenace Kniha krve v Divadle X10 nevstupuje do prostoru této scény jako vyprávění s jasnou zápletkou, ale jako rituál pátrání po identitě, paměti a těle. Neptá se „kým jsem“, ale „z čeho jsem složen“. Nejde o příběh v tradičním smyslu, ale o divadelní akt – práci s pamětí, tělem a jazykem, které se vzpírají jednoduchým kategoriím. Režie Štěpána Gajdoše a výtvarná koncepce Natálie Rajnišové vytvářejí prostor, v němž se významy rozpadají a znovu skládají, aniž by byly násilně uzavírány do jednoznačných závěrů.

Text je vystavěn na nebinárním pojetí, které zde neslouží jako téma identity postav, ale jako způsob strukturování vyprávění. Odmítá jednoduché protiklady - muž/žena, minulost/přítomnost, vnitřní/vnější. Důraz klade na fragmentární strukturu a práci s neukotvenou identitou označovanou jako „TO“, která se vědomě vyhýbá zájmenům „on“ či „ona“. Jazyk inscenace plyne, tříští se a znovu skládá, čímž se nebinární princip stává základním dramaturgickým nástrojem: bez jasné teze, bez hierarchie významů, bez definitivního rozřešení.

Autorem textu Kniha krve je Kim de l'Horizon, držitel/ držitelka Německé knižní ceny a Švýcarské knižní ceny za stejnojmenný debutový román. Literární předloha pracuje s proudem řeči, obrazů a rytmu, v němž se prolínají rodinné příběhy s neklidnou současností. Otevírá témata identity, pohlaví i individuálních a společenských traumat, aniž by je uzavírala do jednoznačných výkladů. Právo na sebeurčení zde stojí vedle potřeby sounáležitosti - ne jako protiklady, ale jako napětí, s nímž se text vědomě nechce vypořádat jedním gestem.

Z tohoto pojetí vychází celý realizační tým včetně hereckých výkonů. Režisér Štěpán Gajdoš nevede herce k ilustrativnímu vyjadřování emocí, ale k práci s tělem a výrazem v neutru i v obrácených, někdy až bipolárních polohách pohlavnosti. Text nabízí více vrstev - od osobní výpovědi přes hledání místa v prostoru, čase a společnosti až po manipulaci s vlastním prožitkem, který z vnějšku nemusí být přijímán ani respektován, často ani těmi nejbližšími. Tuto bezbřehost režie ukotvuje pomocí projekcí a symbolických obrazů: výklad matky při odhalování ženské genealogie v rodě či práce postavy „TO“ s kapesním nožem, která evokuje pitvání sebe sama, snahu dostat se ke kořenům problému.

Scénografie Natálie Rajnišové pracuje s jasným kontrastem makro a mikrosvěta. Červené kvádry různých velikostí fungují jako proměnlivé objekty paměti - mohou být stolem, rakví i úložným prostorem. Proti nim stojí drobné háčkované dečky a malé truhličky, fragmenty intimního, domácího světa. Dominantní krajkový válec z různých druhů krajek působí jako vertikální průchod, ventilační prostor či symbolický tubus, v němž se koncentruje paměť, hlas i hudba.

Kostýmy nejsou pouhou ilustrací, ale aktivně rozvíjejí charakter postav a jejich vnitřní rozpory. Matka manipuluje s drátěnou košilí a drátěnou maskou pod přilbou, čímž její figura získává až obranný, rytířský charakter. Otec se objevuje ve sterilním nemocničním dresu, který odkazuje k institucionalizované péči i odstupu. Babička je oděna do tradiční ženské blůzy a sukně, avšak mužské tělo herce zůstává záměrně přiznané - kostým jej neskrývá, ale zvýrazňuje a tím podtrhuje archetypální rozměr postavy.

Živá hudba v podání Vojty Líby je přítomna přímo na scéně, umístěná v krajkovém tubusu. Divák nemá možnost jednoznačně rozlišit, co vzniká v reálném čase a co je reprodukováno z předpřipravených struktur. Některé zvukové pasáže jsou záměrně akusticky nepříjemné, až hraniční, čímž vytvářejí kontrast a podtrhují vnitřní napětí inscenace. Hudba zde funguje binárně - jako přitažlivá i odpudivá - a ponechává na divákovi, aby si sám určil hranici mezi libostí a nelibostí.

Herecké výkony tvoří pevnou osu inscenace. Vojtěch Hrabák vytváří ústřední postavu s chirurgickou přesností. Jeho práce s vnitřním napětím je střízlivá, nenápadně provokativní a vyhýbá se jakékoli prvoplánové stylizaci. Divák dlouho tápe, kým postava vlastně je, a právě tato nejistota se stává klíčem k jejímu vnímání. Silně fungují i parafráze rodičovských rolí, v nichž Hrabák využívá symbolickou zkratku v podobě bot matky a otce.
Hynek Chmelař pracuje s postavou babičky archetypálně a přesvědčivě. Jeho babička je nositelkou paměti i zapomnění, péče i distancu. Láska k vnukovi se projevuje v drobných gestech, v péči o muškáty, v opakovaném tvrzení, že si „nic nepamatuje“. Právě v této ambivalenci je Chmelařův výkon nejpůsobivější. Lucie Roznětínská dává postavě matky výraznou okázalost i vnitřní napětí. V genealogických výkladech, doplněných o práci s fragmenty rytířské výstroje, evokuje až johankovský archetyp. Výrazně pracuje s mimikou, zejména v makrosnímaných detailech obličeje prostřednictvím vizualizéru. Matěj Šíma v rolích otce či ošetřovatele doplňuje strukturu péče a autority. Výkony všech protagonistů do sebe zapadají a vytvářejí soudržný rituální celek.

Kniha krve nepatří k páteři populárních divadelních textů. Odráží současnost, která je roztříštěná, nejistá a často chaotická. Mladí lidé v ní používají mimikry módy, líčení, gest i postojů, aby svou intimitu buď skryli, nebo ji naopak zakryli extravagantním výrazem. Inscenace tuto zkušenost nepodsouvá ani nehodnotí. Nabízí prostor, v němž lze tuto nejistotu bezpečně prožít - jako rituál, který neuzavírá, ale otevírá.

KIM DE L'HORIZON: Kniha krve
Překlad Jana Van Luxemburg; úprava Štěpán Gajdoš a Ondřej Novotný; režie Štěpán Gajdoš; dramaturgie Ondřej Novotný; výprava Natálie Rajnišová; živá hudba Vojta Líba; animace Natálie Portíková; pohybová supervize Peter Šavel; asistentka režie Tereza Farkašová; asistentka dramaturgie Roberta Chrťanská.
Hrají Lucie Roznětínská, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Matěj Šíma
Divadlo X10, premiéra 31. ledna 2026.

📘 www.divadlox10.cz