Scéna.cz 

Baletní večer v Brně

Málokdy zanechá v divákovi nějaký večer tak hluboké dojmy, jako tomu bylo l3.4. 2006 v Janáčkově divadle v Brně na premiéře baletů autorů 20. století. Vrcholem bylo bezesporu Svěcení jara Igora Stravinského, tento pohanský „model primitivního rituálu iniciačního obřadu z doby kamenné, mystéria znovuzrození, úžasu člověka, spíš zvířete, které nemá cit, ale instinkt. Pud stáda, tlupy a plemene, které ovládá strach a extáze“ (cituji z programu). Autoři libreta, Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík, využili sugestivnosti Stravinského hudby a převedli děj do doby nedávno minulé – připomněli holocaust – a to s takovou přesvědčivostí a pro pamětníky věrohodností, že kdyby člověk nechtěl odměnit skvělé výkony tanečníků, tak by po skončení nebyl schopen dojetím ani tleskat. Libor Vaculík, který byl současně i choreografem a režisérem, libretu přirozeně stoprocentně vyhověl, místy až naturalisticky (to není výtka!) s jediným světlým zábleskem v závěru, že i v takových strašlivých podmínkách se rodí děti a že zlo musí být potrestáno. Myslím, že toto představení by měla povinně navštěvovat mládež, aby pochopila temnou část našich dějin. Vrcholné výkony podali Hana Litterová jako Korban (oběť), Karel Audy (Muž), Jan Fousek (Smrt) i celý baletní soubor.

Populární Ravelovo Bolero zaujalo rovněž neobyčejně nápaditou režií umocněnou světelnými efekty, kdy adekvátně Ravelově hudbě bylo postupováno od tanečních výkonů jednotlivců až po mohutný celek. Libretista, režisér a choreograf Zdeněk Prokeš sám říká:“V mé verzi jsem se snažil ve vztahu k hudební předloze vyjádřit různorodost lidských vztahů, osamocenost člověka, ale i lidskou sounáležitost“. Nelze než říct, že se mu to podařilo dokonale. Sólové role výborně ztvárnili Hana Litterová a Richard Kročil – pochvalu opět zaslouží celý soubor.
Velmi niterným dojmem a přitom důstojně působilo provedení Pavany za mrtvou infantku Maurice Ravela v kostýmech Josefa Jelínka, pro jehož obsah (libretista, choreograf a režisér Zdeněk Prokeš) asi nebylo ideálnější představitelky, než Jany Přibylové v roli Marie. Rezignace primabaleriny, která se po skvělém představení rozhodne skončit se svou aktivní kariérou, nemohlo být předvedeno přesvědčivěji. Neobyčejně působivé bylo i to, že choreograf nevyžadoval podložení každého tónu pohybem, ale nechal hudbu plynout, a přitom se odvíjel děj… A ještě jednou budu citovat Zdeňka Prokeše: „Tento krátký opus věnuji Janě, Hance a všem „Mariím“ jako poděkování za jejich taneční mistrovství, všestrannost, přemýšlivost, zralost výrazu, skromnost, obětavé a pokorné plnění celoživotního poslání“ . U všech těchto tří titulů patří dík i orchestru Národního divadla Brno řízeného Janem Štychem.
A tak jediným sporným titulem pro mě zůstává Houslová sonáta Leoše Janáčka, v živém provedení houslisty Karla Mitáše za klavírní spolupráce Dáši Briškárové, a v nesporně poctivém podání tanečníků. Je to nádherná čistá hudba, plná citu a působící sama o sobě, aniž by potřebovala pohybového dotváření. Ať se na mě tanečníci nezlobí, ale v tomto případě jejich pohyb (byť dokonalý) spíše ruší. Choreografie a scény se zhostil Petr Zuska, kostýmy navrhl podobně jako ve Svěcení jara Roman Šolc.

Národní divadlo Brno – Baletní večer na hudbu skladatelů 20. století. Autoři L. Janáček, M. Ravel, I. Stravinskij. Dirigent Jan Štych, choreografie Petr Zuska, Zdeněk Prokeš, Libor Vaculík. Premiéra 13. dubna 2006 v Janáčkově divadle.

Hudební rozhledy 6/ 2006 - Věra Lejsková