Scéna.cz 

Martinů Den dobročinnosti

Nadace Bohuslava Martinů uspořádala v Praze ve dnech 5. až 12. prosince 2003 již IX. ročník festivalu Bohuslava Martinů. Součástí dramaturgicky pozoruhodného programu bylo (kromě několika koncertních vystoupení a jednoho filmového a baletního představení) rovněž uvedení Martinů opery Den dobročinnosti, kterým se v sobotu 6. prosince na scéně Stavovského divadla pohostinsky představil operní soubor Jihočeského divadla z Českých Budějovic.

Den dobročinnosti patří do raného období Martinů hudebně-dramatické tvorby. Skladatel měl za sebou v době kompozice tohoto díla (1930-1931) již tři operní „pokusy“ – po prvotině Voják a tanečnice (1926-27), kterou komponoval na libreto Jana Löwenbacha, vytvořil ještě jednoaktovku Slzy nože (1928) a operu-film Tři přání aneb Vrtkavosti života (1928-1929). Obě posledně jmenovaná díla vznikla na libreta Georges Ribemont-Dessaignesse, jenž je rovněž autorem textu, podle jehož německé verze následně vznikal Den dobročinnosti. Ačkoliv se Martinů údajně pustil do komponování svého v pořadí čtvrtého operního díla s neobyčejným tvůrčím zaujetím, nakonec jej ale z doposud nevyjasněných důvodů nikdy nedokončil. Kopie partitur dvou dějství této opery, o jejíchž existenci do roku 1995 nevěděli ani martinovští odborníci, objevil a začal pro možnou jevištní realizaci v Českých Budějovicích připravovat významný český operní dramaturg a dirigent Václav Nosek. Po jeho předčasné smrti dílo doupravil šéf jihočeského operního souboru Milan Kaňák, jenž se rovněž ujal hudebního nastudování světové premiéry, která se uskutečnila v březnu tohoto roku na scéně historické budovy Jihočeského divadla.

Kaňák se ve spolupráci s hostujícím režisérem Josefem Průdkem pozoruhodně vyrovnal rovněž s inscenační záludností, kterou představuje nezhudebněné třetí dějství. Celý příběh, který vypráví o upřímné (ale marné) snaze dvou mírně retardovaných vesnických kluků - Lukáše a Nikoly - učinit v Paříži na Den dobročinnosti co nejvíce dobrých skutků (a získat si tak slávu a všeobecné uznání), pojali jako sen, který se těmto neohrabaným výrostkům v důsledku alkoholového opojení pouze zdá. Samotný závěr opery, kdy se oba mladíci ze svého „snu“ probudí a místo zasloužené chvály obdrží od ostatních vesničanů jen výsměch, se odehrává za zvuku opakované hudby z prvního dějství, která je na scénu přenášena již jen z reproduktorů. Její tóny zní jakoby zdálky, jako určité poselství samotného Martinů, kterému na konci představení všichni účinkující, včetně dirigenta, který rovněž přijde na jeviště, symbolicky vzdají velký hold.

Na velmi kladném výsledku tohoto historicky prvního nastudování Dne dobročinnosti mají velký podíl rovněž hostující francouzští výtvarníci Philippe Godefroid (scéna) a Francoise Terrone (kostýmy), kteří pro inscenaci vytvořili záměrně „naivně“ jednoduchou (ale přitom barevně neobyčejně působivou) výpravu, pro kterou je charakteristická, vedle francouzské prostředí zdůrazňujících symboliky (například velká maketa blikajícího pařížského metra na začátku druhého jednání), především určitá barevná „hravost“, která v obecné rovině prostupuje (samozřejmě v mnoha místech rovněž ve spojení se sympatickou snahou o určitou režijní invenci ze strany pana režiséra Průdka) celou inscenaci.

V jednotlivých rolích (mnohdy epizodních) se o mimořádném festivalovém představení na scéně Stavovského divadla v Praze s úspěchem představil celý operní soubor JD. Za všechny sólisty jmenujme alespoň Svatopluka Sema (Nikola), Daniela Klána (Lukáš), Kateřinu Hájovskou (Plavá), Romanu Strnadovou (První žena/Zoufalá), Miloslava Veselého (Kostelník) a Aleše Voráčka (Pošťák). Ve velmi dobrém světle se přes počáteční zaváhání překvapivě představil také celý pěvecký sbor (sbormistři Martin Peschík a Karel Fáňa) a rovněž orchestr, který tentokrát bylo pod vedením Milana Káňáka opravdu příjemné poslouchat (což zpravidla nebývá u tohoto hudebního těl esa zvykem).

Českobudějovickou inscenaci Martinů opery Den dobročinnosti lze bezesporu označit především za mimořádný dramaturgický a do jisté míry také inscenační počin. Je velmi dobře, že tuto pozoruhodnou produkci mohli díky spolupráci Festivalu Bohuslava Martinů s Národním divadlem v Praze a rovněž s Agenturou Janáček zhlédnout rovněž pražští diváci. Všem, kteří se o v konečném hodnocení kladné vyznění festivalového představení zasloužili, patří vřelý dík.