Scéna.cz 

„K opeře jsem se dostal náhodou,“ říká intendant Mgr. Jaroslav Vocelka

Filmový a divadelní organizátor a ředitel Mgr. Jaroslav Vocelka. V čele Státní opery Praha stojí od roku 2002, předtím zde působil ve funkci správního ředitele. Závěr prázdnin patří ve Státní opeře Verdiho festivalu. Soubor se dále připravuje na zájezd do Japonska (27.9. – 24.10. 2003), kde uvede inscenaci Tosca v režii Martina Otavy. Další významnou událostí bude 18. září 2003 premiéra opery Tiefland/Nížina od německého skladatele Eugena d´Alberta(1864-1932).
S Jaroslavem Vocelkou jsme se sešli u příležitosti ročního bilancování. Za velké klady lze považovat stabilizaci vedení – do funkce uměleckých šéfů nastoupili Leoš Svárovský (opera) a Pavel Ďumbala (balet). Úspěšné uvedení komparativních oper – Bohémy, z nich Leonacavallova vyšla vítězně oproti známější Pucciniho verzi. Nastudování opery Emila Viklického Oráč a smrt, ale také opera Treemonisha Scotta Joplina se řadí k úspěšným titulům. Dramaturgický plán je jeden z mnoha úkolů, za něž má ředitel Vocelka zodpovědnost. Osobně říká „milou zodpovědnost“.

Vedle umělecké stránky nelze opominout zázemí. O letošních prázdninách se provedla výměna podlahy v hledišti – koberec nahradila dřevěná brazilská třešeň (jak mi řekli technici). Rekonstruovaly se šatny orchestru a dalších prostor s tím souvisejících. Obnovilo se titulkovací zařízení. Příští rok se instalují nové sametové opony. Státní opera svým interiérem patří k nejkrásnějším scénám v Praze. Ředitel Jaroslav Vocelka je na tuto skutečnost patřičně hrdý. K tomu dodává: „Byť lokace, vzhledem k magistrále, nádraží a parkovišti, je trochu nedůstojná. Historické snímky vypovídají o něčem jiném – nádherný park a pohoda. Nebyl ani parlament ani ta „šílená“ garáž. Jezdili zde akorát maminky s kočárky a nebo kočáry s koňma.“
K opeře se prý dostal náhodou. Ve svém vzpomínání zdůrazňuje manažérskou stránku – „Měl jsem ve svém životě štěstí, že jsem mohl řídit divadla různého žánrového zaměření – balet, činohru, nonverbální nebo černé divadlo i komorní operu. Tehdy jsem se s operou na profesionální úrovni seznámil poprvé. Začal jsem jí fandit.“
Ve funkci ředitele má za sebou první rok. Říká, že se i přes některá těžká období cítí vcelku normálně – „nejhorší už snad máme za sebou.“
Jaké je vlastně správné označení jeho funkce – ředitel, impresário nebo intendant?
„Upřímně řečeno - nejvíc se považuji být intendantem. To znamená správcem divadla, který odpovídá za jeho ekonomickou a uměleckou činnost. Tedy spravuji divadlo a odpovídám za uměleckou kvalitu,“ naprosto jasně definuje.
Pracovní den intendanta začíná obvykle kolem osmé hodiny ranní. Žádný zvláštní zahajovací rituál nemá – neodpustí si ale tradiční kávu, čtení tisku a snaží se být v divadle první – „panuje tu největší klid - telefony mlčí a já udělám nejvíce práce.“. Z opery odchází pokaždé v jinou dobu - „V některé dny mi pracovní doba nekončí vůbec.“. Její délku určují potřeby divadla. Ovšem na dovolené se nenechá rušit. „Trávím ji bez absolutního kontaktu s divadlem… Byť se na mysl někdy vkrade několikrát za den,“ říká Jaroslav Vocelka.
Kromě běžné organizační agendy se věnuje také návštěvám operních představení. „Civilní“, tedy bez oficiálních povinností, jsou v podstatě jedno až dvě do měsíce. Při zbývajících doprovází hosty a zahraniční delegace. Potvrzuje, že i právě zde dochází k jednáním ohledně hostování opery v zahraničí. „Takovýchto jednání je hodně. Stále se dolaďují podmínky smlouvy a finance.“

Současné turné do Japonska se začalo projednávat už při minulém zájezdě. Už tehdy se stanovily hlavní body a okruhy. Byl odsouhlasen operní titul. Následovaly maily, telefony a osobní setkání.
„Letos nás čeká celkem devatenáct představení Tosky v sálech až pro tři tisíce diváků. Prvních deset dní Tokio a satelitní výjezdy do okolí (Yokohama, Nagoya, Kobe, Kagoshima, Iwakuni, Osaka, Nagano, Hamamatsu a další). V titulní roli se představí Anda-Louise Bogza, Maria Guleghina, Eva Marton a Irene Theorin. Dále vystoupí Milan Bürger, Oldřich Kříž, Igor Jan a další. Dirigovat budou Leoš Svárovský a Giorgio Croci,“ upřesnil Jaroslav Vocelka. Scénu navrhl Daniel Dvořák. Určitou zajímavostí je mimo jiné závěr inscenace – skok Tosky z hradeb, což se bude technicky řešit na místě. Se Státní operou Praha bude v každém městě vystupovat japonský dětský sbor.
Zájezd do Japonska, jak nám pan ředitel prozradil, je pro SOP ekonomicky velmi výhodný. Čistý zisk ze zájezdu pokryje provozní náklady na jeden měsíc. Žádný zvláštní trénink zaměřený na japonskou stravu nepodniká, byť ho čekají oficiální večeře. Nejvíce mu chutná japonské suši. Na otázku, zda se vyzná v japonských ulicích, když jejich názvy jsou v japonštině, jednoznačně uvedl: „Jednak tam mají, zejména v Tokiu, názvy ulic i v angličtině. Ale nemyslete si, že tam jedeme na dovolenou. Kolikrát se odjíždí ve dvě odpoledne na představení, pak oficiality apod. Když nejsou představení, tak jsou přejezdy. Moc času nezbývá.“ Vzhledem k tomu, že bude v Japonsku už potřetí, těší se na japonské publikum – „Úžasné a vstřícné. Velmi dobře vnímá. Sice nepoužívají evropské bravo, zato sálem zní nekonečné aplausy.“

Zájezdy do Japonska se zatím daří realizovat jedenkrát za dva roky. To hlavní ovšem spočívá v běžném provozu doma. Co vše toto obnáší? Diváci pravděpodobně nevědí, že veškerý fundus se skladuje v Čakovicích, což představuje navážení celé dekorace někdy i dvakrát denně. „Pro zajímavost - na jednom večerním představení se podílí průměrně sto padesát lidí, ať na jevišti nebo v zákulisí. Opera je nejen nejnáročnějším divadelním žánrem, ale bez přehánění i nejvyšším druhem umění,“ říká s patřičnou hrdostí. O přechodu na sériové hraní (jedna inscenace např. sedmkrát za sebou) se neuvažuje.
Repertoárový způsob má také svá úskalí. Proto se sestavuje hrací plán na rok dopředu. Sebelepší plán pak může zhatit „obyčejná“ nemoc – v případě sólistů stačí rýma. Pak přijde na řadu hostování a garderobiérky mohou mít plné ruce práce, zvlášť když hostující sólistka je „štíhlejší“. Intendant Vocelka doplňuje: „Někdy řeší velmi zapeklité problémy, například v Tosce je celkem šest převleků.“
Obyčejný den s intendantem Mgr. Jaroslavem Vocelkou pomalu končí. Doprovází nás na představení Nabucca. Celý chod opery je jako na drátkách – intendant se může spokojeně usmívat, neboť soukolí operního orloje funguje naprosto spolehlivě.
Opera je skutečně nejvyšší umění. Vždyť například při sboru otroků přechází všem v hledišti mráz po zádech. Koloběh pozitivní energie. O přestávce, při drinku, se ještě zdvořile ptám – co Vás jako intendanta trápí? Naprosto pohotově odpovídá. „Nejvíce mě trápí výše platů uměleckých pracovníků. Někdy se pohybují na nízké úrovni i přesto, že sólisté v opeře studují role většinou v originále. Jsou to vysokoškolsky vzdělaní lidé. Někteří zpěváci odzpívají i devadesát tři představení za celou sezónu, což je obdivuhodné.“
Řešení je podle intendanta Vocelky několik, ale nechceme kazit příjemný večer. Nám nezbývá než popřát dostatečný klid, zázemí a pohodu pro tvorbu nových operních inscenací.

„Všechno se snažím dělat pro diváka – tuzemského i zahraničního. Sháním peníze a přestavuji to tady. Ať zde vidí i mramor. Vždyť opera, Státní, potažmo i česká, je kulturním klenotem,“ uzavírá jeden ze svých nekončících dnů Mgr. Jaroslav Vocelka. Bouřlivý aplaus, opona a děkovačka…

Nádherný interiér Státní opery potemní a postavy na freskách mohou v klidu vzpomínat na bezpočet velkolepých árií.