Přelet nad loutkářským hnízdem     Scena.cz
Historie
Tiskové zprávy
Aktuality
OHLASY V TISKU
Kontakty

English
 
Sladkých šestnáct?  
Než se stačil otec zakladatel Luděk Richter rozhlédnout, má Přelet nad loutkářským hnízdem pubertu šťastně za sebou a rozkvetl do krásy. Jeho dramaturgie letos (3. – 5. XI.) báječně vyšla a finále opravdu vše korunovalo. Viděli jsme opravdu to nejlepší, bez ohledu na amaterismus nebo profesionalitu tvůrců, divadla z velkých měst i malých obcí, soubory malé i početné, jedno i vícegenerační, představení autorská i interpretační, pro děti i pro dospělé, byl tu dokonce i zámořský host. Krátce: je to jedna z nejotevřenějších, nejhezčích ale zároveň i nejskromnějších každoročních akcí české kultury a zvláště její závěr se letos neobyčejně vydařil.
Vybrat do finále čerstvého laureáta Erika bylo ovšem relativně snadné, snad ještě nikdy nebyl tolik předvídatelný. Plzeňští Tři mušketýři nemají chybu a jakákoli další chvála by byla opravdu jenom nošením dříví do lesa a sov do Kroměříže. Frenetický úspěch ze Skupovky zopakovali, jak jsem už letos psal (Loutkář č. 4), v zápětí na hradeckých Regionech; ani v Praze nebylo jinak. Parodie, fungující na pozadí jednoho z posledních spolehlivě známých syžetů naší kultury (jakkoli se obávám, že tato všeobecná povědomost plyne dnes už víc z nesčetných filmových verzí nežli z četby Dumase), má na úspěch „zaděláno“ už dramaturgicky, inscenačně je pak dokonalým skloubením maňáskové tradice a postmoderní klipovitosti.
Mušketýři už typem inscenace patří k „nepromokavým“ a „neprůstřelným“ divadelním kreacím, které prakticky žádná změna prostředí či atmosféry nemůže ohrozit. Exteriér nebo interiér, ráno v poledne večer nebo o půlnoci, nedovedu si představit co kromě přírodní katastrofy by mohlo tuto geniální, „poloverbální“ maňáskovou grotesku zásadně poškodilo. Proti nežádoucím vnějším vlivům je chráněna už scénograficky – do maňáskářského „domečku“ dá porůznu otevíranými průhledy nahlédnout jenom tam, kam režisér chce. A přesto, nebo snad paradoxně právě proto mají skrytí herci skrze ona „okna“ tak intenzívní kontakt s jásajícím publikem.

Pátek
Vraťme se ale na do zahajovacího podvečera, kdy liberečtí předvedli svou interpretaci pohádky klasika německého romantismu Wilhelma Hauffa (1802-27) Pohádka o srdci z kamene. Tzv. umělé pohádky byly romantiky oblíbené a snad ještě více ses nimi setkáváme v symbolismu (u nás třeba J. Kvapil nebo i jinak realista Mrštík). Není jistě náhodou, že pod názvem Chladné srdce vyšla tato pohádka poprvé česka právě v roce 1911. Leč: to, co funguje v próze a na divadle někdy v operních a baletních libretech, nemusí fungovat v dramatu, které si se symbolismem porozumělo jen zcela výjimečně. Po mém soudu si s ním nerozumí ani dramatizace Petry Zámečníkové a vzhledem k syžetu ani dost dobře rozumět nemůže. S hrdinou, který je celkem nemotivovaný darebák, ze divák dost dobře ztotožnit nemůže, empatie téměř nepřipadá v úvahu, takže závěrečný happyend není přesvědčivý, je jaksi nezasloužený. Příběh může leckomu připomenout našeho Švandu dudáka (také pohádka či báchorka), jenomže pro jeho hrdinu nachystal J. K. Tyl notnou řádku „polehčujících okolností“.
Na druhou stranu je nutno uznat, že s tímto dramaturgickým handicapem se soubor popasoval se ctí, výprava (R. Smolík), režie (J. Adámek) ani herecké výkony nemají zjevnější nedostatky, obě figury Markéty Sýkorové jsou dokonce vynikající. Celkově ale, bohužel, námaha hodná lepší věci.
Následovalo představení Bruncvík a lev, které sehráli domácí ve studiovém prostoru své Malé scény. Vzhledem k datu premiéry (30. IV. 06) se stydím, že jsem se s inscenací seznámil až teď, ale o to příjemněji jsem byl překvapen, ba nadšen. Za bruncvíkovský námět nevzali čeští loutkáři zdaleka poprvé (srov. např. O. Augusta: Jantarová hora, ND Liberec 1980), ale v Minoru šli na starou pověst opravdu originálně.
Adaptátor a režisér Jan Jirků zůstal sice v podstatě u epického gesta předlohy, dal ale vyprávění strhující rytmus současnosti. U zdi horizontu sedí tříčlenná rocková kapela, mezi ní a publikem je pak dlouhý nízký stůl, vlastní jeviště, resp. dramatický prostor, protože ten epický, ze kterého se vypráví, je i všude kolem. (Text je zdařilý do té míry, že by možná stál i za další interpretace v jiných divadlech.)
Tři pohybově výborně disponovaní mladí herci (Kristýna Franková, Ilona Semrádová a Filip Jevič) za stálé podpory hudby Bruncvíkův příběh nejenom v jednotlivých rolích přehrávají loutkami na jevišti a nad ním, ale především jej vypravěčsky tančí a deklamují, resp. skandují. Je pozoruhodné, že takovéto rozdělení a střídání – epicko-komentátorský chór - dramatické výstupy – bylo používáno ve většině představení letošního Přeletu.
Loutky (Robert Smolík) jsou postmoderně nestejnorodé, ale vždy vysoce funkční, kromě převažujících panáčků na drátcích, animovaných zcela libovolně, jsou tu i vůči nim předimenzovaná zvířata, lev jako hračka na kolečkách, krokodýl (resp. saň).
Pověst o „českém Odysseovi“ zůstává zasazena do jakéhosi středověkého bezčasí. Přesto nám vůbec nevadí některé záměrné anachronismy, když např. Bruncvík odletí v balónu nebo když je mu utkat se s jakýmsi parním tankem, resp. kombinací sentinelu a obrněného auta. Jinak je to ovšem s nezáměrnostmi, které mají spíš charakter omylu, jakým je např. mravenečník na tištěném programu k inscenaci (žije jen ve Střední a Jižní Americe). U dravce, jakkoli je to pták Noh, by se nemělo mluvit o paznehtech, ale o drápech a právě v těch a nikoli v zobáku by měl nosit mláďatům kořist. Děti prostě není třeba zbytečně mást. Z dramaturgického hlediska by bylo výhodné, aby Bruncvík neinzeroval svůj záměr získat do znaku lva hned úvodem, stačilo by, kdyby jen prohlásil, že chce nějaké jiné heraldické zvíře než stávající orlici. Ano prosím, orlici, tu měl původně ve znaku český panovník (svatováclavská orlice) a ne orla (toho mají Američané).
Žánrově jde zjevně o parodii známého příběhu, ale také trochu o satiru na českou oblibu národní mytologie, věřící v cizí, popř. nadpřirozenou pomoc v krizových situacích. V každém případě jde o skvělé autorské divadlo, od zdařilého textu přes účinný humor až po herecké výkony, které i přes strhující tempo neztrácejí se zřetele publikum, kontakt s ním.

Sobota
Dopoledne jsem pauzíroval, viděl jsem až představení Jan za Chrta dán plzeňského Divadla v Boudě. Klasická, v době svého vzniku (1828) velice populární „rytírna“ V. K. Klicpery (knižně už 1829), plnila v tehdejší dramaturgii funkci tzv. vyššího bulváru, záhy ji též začali hrát loutkáři. Plzeňští ji sehráli s všestrannou šetrností (především co do výpravy) k textu, který samozřejmě do „kánonu“ obrozenského komediografa už dávno nepatří. Na lidově katolické naivitě syžetu nelze sice nic měnit a takové vylepšování by ani nemělo smysl, ale v podobných případech je vždy třeba najít nosný kompromis mezi tradicí a současností. Byli jsme svědky lehounce ironizujícího, v téměř neznatelného odstupu, především ve vynikajících mluvičských výkonech. Záměrné byly možná i nedokonalosti v animaci (vrabčí poskakování místo chůze), ale zde bych se přimlouval za příklon k co nejlepšímu vodičství, jaké technologie dovoluje. V závěrečném obživnutí všech kladných postav jsem postrádal titulního psa, nevidím důvod, aby byl opomenut, byl konec konců ze všech nejnevinnější.
Ochotníky v tom nejlepším slova smyslu reprezentovala stálice na našem loutkářském nebi Hana Voříšková svou minimalistickou „one woman show“ Oříšková chaloupka. Originální variace na klasickou pohádku, sehraná na prst velkými pidiloutkami, kde titulní objekt hrála nefalšovaná bábovka upečená protagonistkou dle receptu její babičky. Potěšení pro oko i jazyk: po skončení nejenomže byla bábovka rozkrájena a rozdána, ale zájemci dostali i natištěný recept.
Následující Potichu a naglass souboru Tlupava ze Svitav bylo velice zvláštní, lyrické představení, pracující především se skleničkami, kapalinami a světly. Pokud by chtěl někdo důkaz, že nejenom výtvarných kvalit, ale i emocionálního účinu lze dosáhnout i v divadle bez postav a děje, tedy takovém, které není dramatickým uměním (ve smyslu O. Zicha), zde je.
One man show bylo i představení Podzimní portréty Erica Basse z USA, odehrané na nedaleké scéně Studia Ypsilon. Pět tajemných, místy až magických příběhů starých lidí, každý sehraný zcela odkrytě, ale zároveň důsledně realisticky animovanou loutkou uzavřelo interaktivní finále, kdy s protagonistou na jevišti improvizovaně muzicírovala čtveřice autenticky pozvaných diváků a zpíval celý sál.

Neděle
Po dopoledním Víťovi Maršíkovi a dvou odpoledních představeních Třech mušketýrů přišlo večerní „druhé finále“, tentokrát z dílny DRAKu. O úspěchu jeho inscenace na TER jsem sice už referoval, ale z hlediska dramaturgie Přeletu to úplná sázka na jistotu přece jenom nebyla. Literární prozaická předloha (román Sue Towsendové The Secret Diary of Adrian Mole Aged 13¾, 1982, česky Tajný deník Adriana Molea, 1988, v Británii nejenom zdramatizovaná, ale i zfilmovaná) je především generační záležitostí dnešních čtyřicátníků, kteří jsou v hledišti většinou v menšině a na Přeletu tomu nebylo jinak.
Inscenátoři se velice konkrétní lokální i historické (začíná se na Silvestra 1982) zařazenosti díla nijak nelekli, právě naopak si na ni přímo „lehli“, ale snad právě to jim pomohlo ukázat, jak jsou problémy „puberťáků“ naší civilizace stále stejné, z dnešního českého hlediska vůči Anglii první poloviny 80. let vlastně ještě stejnější. Veřejné školy své stejnokroje bohužel stále ještě nemají (je to výrazně demokratický prvek, v Polsku je právě zavádějí), ale různé protesty a petice bez drastických následků pro děti i jejich rodiče už samozřejmě možné jsou. Ani soukromá, nestátní charita už zase (ve srovnání s naší První republikou) není něčím zcela neznámým, nezaměstnaní už nejsou bez státní podpory, jako tomu bylo u nás za totality. (Ano, byli tu dlouhodobě nezaměstnaní a zdaleka to nebyli jen lidé nezaměstnatelní, ba právě naopak!)
Za symbol doby zvolili inscenátoři velice šťastně vinylové „ípíčko“, tedy malou gramodesku na 45 otáček. K této technologii se pojí minigramofony, juboxy a v neposlední řadě relativní dobová novinka - diskotéky. Centrem jeviště je vyvýšená točna stylizovaná jako zvětšenina EP desky, její osvětlení má často barevně blikavý disco ráz a hlavně: celé představení je strukturou krátkých, v podstatě činoherních výstupů, propojovanou zpěvem všech účinkujících, doprovázených živě jednoduchou akustickou kytarou. Do vícehlasů rozepsané, anglicky zpívané úryvky ze šlágrů skupiny ABBA, to je znamení doby a zároveň doklad toho, co po každé moderní době zůstává - evergreeny.
Nefalšovaně jímavé scénky, znovu a znovu komediálně „shazované“ a láskyplně ironizované zabírají spolehlivě u všech, včetně dnešních teenagerů. Hrají-li loutkáři přestavení s minimem loutek, poukazuje se často na jejich hereckou neschopnost „utáhnout činoherní part“, vytvořit figuru neloutkářskými prostředky. Tím spíš je třeba vyzvednout, že podobná výtka tu nepřipadá v úvahu ani náhodou. Všechny postavy jsou hrány mistrovsky, možná i díky poměrně malým plochám, které mají k dispozici, na druhé straně ale všichni hrají několik rolí, např. J. Vyšohlíd tatínka, ředitele školy, školní kuchařku a koně. Přitom nemůže být řeči o parodii, spíš jde virtuózní tanec na laně napjatém nad propastí sentimentu, kde smích publika je záchrannou sítí.

Petr Pavlovský
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP