Přelet nad loutkářským hnízdem     Divadlo.cz
Historie
Tiskové zprávy
Aktuality
OHLASY V TISKU
Kontakty

English
 
1999 - Přelet  
Přehlídku Přelet nad loutkářským hnízdem pořádalo České středisko UNIMA společně se Sdružením pro vydávání časopisu Loutkář, v tomto roce za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a ve spolupráci s Hlavním městem Prahou, už podeváté. Tato přehlídka profesionálních a amatérských loutkových divadel a skupin se konala v Divadle v Dlouhé, v Divadle Na zábradlí a v Říši loutek od 5. do 7. listopadu. Za dobu své existence, od prvních ročníků připravovaných a organizovaných takřka \"na koleně\" (chci na tomto místě vzpomenout nepominutelných zásluh Luďka Richtra o její zrod a začátky), se proměnila v reprezentativní přehlídku, o jejíž návštěvu projevují zájem stále více i zahraniční loutkáři. Jejich letošní hojná účast byla podpořena ještě skutečností, že se jako její součást konaly oslavy 70. výročí založení UNIMA, k němuž tehdy došlo v Říši loutek. V Říši loutek jsme také v nedělní podvečer oslavili toto výročí a v závěru dne zde měli možnost zhlédnout slavné představení společnosti Mozart Open v Praze Don Giovanni, které se v dubnu roku 2000 chystá už na své dvoutisící provedení. Tak, jak je výjimečná mezinárodní loutkářská organizace UNIMA tím, že sdružuje profesionály i amatéry, snaží se o totéž od svých počátků i Přelet, a tím je podle mého názoru přínosný především. Nemalý význam pak má jeho konání v Praze, které určitě přispívá i k zviditelnění loutkářství jako uměleckého oboru, neboť i zájem neloutkářské veřejnosti o přehlídková představení není zanedbatelný.
Již potřetí byla na přehlídce udělena cena Erik (nazvaná podle Erika Kolára, známé loutkářské osobnosti), za nejlepší inscenaci - v minulých letech byla udělována pouze členy UNIMA, v letošním roce prvně na základě divácké ankety návštěvníků Přeletu. Zahájena pak byla přehlídka valnou hromadou Českého střediska UNIMA, na které byli jednak jmenováni radové pro světový kongres UNIMA v roce 2000 v Magdeburku a jednak se hovořilo především o kritické situaci ohledně vydávání časopisu Loutkář. Věřme, že návrh na vyřešení situace pomůže k zachování tohoto nejstaršího loutkářského časopisu na světě. Pokud se týče přehlídkových představení, jejich úroveň považuji za kvalitní a skladbu programu za zajímavou. Škoda jen, že pro onemocnění Jana Vondráčka odpadl Kabaret Vian - Cami Divadla v Dlouhé. Většinu představení jsem už znala, protože jsem se zúčastnila jak přehlídky Skupova Plzeň, tak i Loutkářské Chrudimi. Některé zaznamenaly určitý posun a jsem ráda, že právě v případě dvou amatérských souborů - Rámusu Plzeň a D - Dílny Studia Dům Brno - k lepšímu.
Mládežnický soubor Rámus Plzeň inscenoval v úpravě a pod vedením Zdeny Vašíčkové Brechtovu hru Kavkazský křídový kruh pod názvem Hostinec U zlomeného mnicha. Tento spor dvou matek (vlastní, která dítě v kritickém okamžiku opustila, a adoptivní, která je vychovala), řešený soudcem Azdakem pomocí křídového kruhu, je v plzeňském provedení posazen do hospodského prostředí. Mládež, která se sešla s hudebními nástroji u písniček a piva, vypráví, jak vznikl název hospody: podle opilého mnicha, který oddával Grušu s na smrt nemocným sedlákem, aby dítě mělo otce. V kontextu tématu, o které jde, je to poněkud zavádějící, ale vzhledem k síle, s níž je příběh sdělován, je to pro mne věc podružná. Chápu zvolený rámec nejen jako prostředek pro odlehčení závažnosti příběhu nabízejícím se humorem, ale i jako prostředí, které nabízí dostatek možností k vyjádření prostřednictvím hudebních nástrojů a dalších předmětů - ty vystupují chvíli jako postavy či neoddělitelná součást herce postavu představujícího, jednak jako předměty využívané tak, jak je jim to vlastní. I z tohoto vztahu pak vzniká často humor. O humoru u Rámusu píšu obzvlášť ráda. Až dosud jsme jej znali z inscenací, v nichž řešil závažná témata, která, až příliš zatěžkána, sdělil tu více tu méně přes rampu divákovi. Pro mne je tato inscenace dosud nejlepší z jejich tvorby, protože se zde poprvé objevuje humor. To nikterak neodporuje vážnosti tématu, naopak tento kontrapunkt závažnosti a humoru působivost vyznění celku jenom podporuje. Přitom se nevytratilo to, co bylo vlastní jejich předešlým inscenacím: zaujatost tématem a soustředěné sdělování (moc se mi líbila především Jarmila Parčiová v roli Gruši). Je to tedy inscenace vskutku silně emotivně působivá. A v čem byla lepší proti Loutkářské Chrudimi? Prospěl jí adekvátní prostor, v němž se odehrála: v kavárně (hospůdce) s (alespoň částečně) stolovým zařízením. V prostředí, do kterého patří.
Pokud se týče představení Robinson D - Dílny Studia dům Brno, rovněž mu podle mého názoru prospěl prostor. Zatímco v Chrudimi i v Hronově se konalo na velkém jevišti, zde se odehrávalo ve stísněném prostoru s diváky na jevišti. Čistota výtvarného výrazu a pokora, s níž pracovali s loutkou, zůstala. Vytratila se ale najednou jistá akademičnost provedení, jistý stereotyp v temporytmu a představení vůbec nepůsobilo zdlouhavě, tak jako v Chrudimi a především pak v Hronově. Tematická rozlomenost trvá ovšem nadále: nastolené téma Robinsonova dospívání a dospění inscenace opouští v okamžiku, kdy se Robinson smiřuje s pobytem na ostrově a pak následuje v podstatě řada epizod, v nichž jen těžko hledáme téma celku a dohadujeme se, jaké je vlastně vyznění příběhu.
Když už jsem začala amatérskými představeními, zmíním se i o zbylých dvou. Kašpárek chodí pěšky turnovských Čmukařů, držitel \"Zlatého Áloise\" z Jiráskova Hronova, opět pobavil děti i dospělé a měl svoji tradiční úroveň. Jen jsem si vzpomněla, co psal Zdeněk Tichý o rámci s Kašparem, snažícím se zatroubit na trumpetu, což mu Kalupinka neustále kazí a povede se to až v samotném závěru: že toto klišé nemají za potřebí. Nemohu než mu dát za pravdu, především kvůli závěru inscenace. V Praze totiž Romaně Zemenové nádherně vyšla pointa poslední pohádky - a byl aplaus. Dokončení rámce pak bylo najednou navíc a rozmazalo představení do ztracena. Bleší cirkus souboru AŤSI z Hradce Králové, který byl pro zranění Zdeňka Tesaře, jednoho ze dvou aktérů, přesunut z loňské přehlídky na letošní, neztratil ani po roce na své zábavnosti a potěšil.
Profesionální divadla byla zastoupena Naivním divadlem Liberec, Divadlem Drak Hradec Králové, Divadlem Alfa Plzeň a Studiem KAŠeaPÁREK Západočeského divadla v Chebu. Naivní divadlo nastudovalo hru Líný Lars a žabka kouzelnice, kterou volně podle dánské pohádky ve verších napsala Iva Peřinová. Všechno se odehrává v jedné obrovské posteli, v níž leží nešťastný a netečný dánský král, který si činí starosti o osud své dcery, nyní manželky líného Larse. Tato postel pak slouží jako jeviště pro loutkový příběh, tak trochu terapeutický, v němž napravený Lars za pomoci své chůvy předvádí králi příběh i s jeho šťastným koncem. Je to milé a čisté představení, v němž se lidskost snoubí s jemným humorem (režie Michaela Homolová).
Plzeňská Alfa přivezla pření pro starší děti a dospělé - Prévertovy Pohádky pro nehodné děti. Je to koláž textů, výtvarna a zvuku, pohrávající si s metaforou a náznakem. Autor scénáře a režisér Pavel Vašíček vybral šest bajek a propojil je verši z jiných sbírek - to vše ve službě sdělení tématu: o bezbrannosti zvířat (ale potažmo i dětí a jakkoliv odlišných jedinců) a jejich závislosti na lidské hlouposti, zlobě a agresivitě.
Inscenaci Divadla Drak v Hradci Králové Jé! Kdo to je? aneb Vstupte vrátky do pohádky jsem viděla podruhé, ale tentokrát v přezkoušeném obsazení, v němž se změnila polovina herců. Přiznám se, že v původním obsazení se mi líbila víc. Ale i tak je to hravé představení plné drobných překvapení a krásných nápadů, s nímž jdou děti od začátku do konce - mají k němu blízko také díky scénickému řešení, kdy z jeviště se táhne lávka středem hlediště až k zadním řadám a také po ní se herci pohybují. A v té nekonečné řadě nápadů a gagů se nachází místo i pro cit, pro hledání komunikace a vztahu k tomu druhému. Studio KAŠeaPÁREK z Chebu jsem viděla prvně. Představení Elektrický Grimmmm bylo hráno s diváky na jevišti, v těsném kontaktu. V úpravě Grimmových pohádek a komediálně hororovém rámci této inscenace se celkem táhne linie příběhu chlapce, který se neumí bát a chce se to naučit. Přiznám se, že zpočátku jsem se déle \"chytala\", až teprve v okamžiku, kdy po úvodních hrátkách ona zmíněná linie byla nastolena, sledovala jsem představení se zájmem. Oceňuji na něm především to, že v dnešní době televizní kultury plné krváků, thrilerů a hororů i v přetechnizované společnosti dokázal soubor využít některých těchto \"moderních\" prvků pro sdělení a zkoumání obyčejných lidských pohnutek a emocí.
Na závěr jsem si nechala představení Divadla Studna Hosín Zlatovláska, a to hned z několika důvodů. Jednak je to tzv. nezávislá skupina (tedy v tomto případě divadlo jednoho herce), jednak pro mne toto představení bylo obrovským zážitkem a v lecčems v něm vidím právě propojení amatérské a profesionální práce. O představeních Vítka Marčíka jsem slyšela mnohokrát, ale nikdy předtím jsem neměla příležitost je vidět. Zlatovláska je koncipovaná jako vzpomínka na babiččino vyprávění. Je to vlastně celé založeno na přímé komunikaci s diváky, celé je to jakési vzájemné povídání, s příležitostným zapojením diváků dětských i dospělých do hry, k podržení toho či onoho. Loutky zde nejsou hlavními aktéry, ale pomocníky vyprávění a dialogu s diváky. Celá scéna je poskládaná ze starých odložených předmětů (zbytky dveří, spodek šicího stroje atd.), všude funguje (nebo taky nefunguje, i když má) řada nejrůznějších hejblátek, a pro mne je na tom nejkrásnější, že Vítek odkrytě vysvětluje principy jejich fungování, i to, co by rád k tomuto scénickému vyprávění ještě dodělal a dokutil. Předtím vším, přitom i potom se zpívá a trochu blbne. Zažila jsem představení rodičů s dětmi - bavili se a spolupracovali všichni, od těch nejmenších po babičky a dědy a atmosféra byla nádherná. Předpokládám, že to nebyla výjimka. A zřejmě nejen pro mne bylo toto představení zážitkem - získalo totiž Erika.
Alena Exnarová
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP