Scéna.cz 

Rozhovor s režisérem Petrem Štindlem

Režisér Městského divadla ve Zlíně Petr Štindl tuto sezónu stihl zinscenovat krátce po sobě Deníky Kryštofa Kolumba a komornější Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Byly to jeho poslední inscenace v tomto divadle. Obě figurují na festivalu Setkání Stretnutie.

Obě inscenace zdá se mají příznivý ohlas u publika. Co tomu říkáte?

Měl bych být šťasten, že se konečně zlínské publikum baví, že je něco zajímá a dojímá. Doufám, že mu to vydrží.

Bylo těžké zinscenovat tak rozsáhlé téma jako jsou Deníky Kryštofa Kolumba a co Vás vůbec na tuto myšlenku přivedlo?

Bylo to hrozně těžké a zároveň to bylo podivně vzrušující. Herci, kteří mě dva roky milovali, mě při zkoušení nenáviděli, tápali, házeli svou odvahu do moře. Já je nenáviděl, skoro všechny, a omlouval, taky skoro všechny, že za to nemohou, že to vím jen já, jak to má dopadnout... A náhle, v posledním týdnu, snad dnech se vyjevilo to, o čem jsem jim vyprávěl. Snad uvěřili, já jsem spokojený, splnil jsem si svůj sen o divadelním tvaru. A jak mě to napadlo? To raději nechtějte vědět, pravda by zbortila učební plány dramaturgů vysokých uměleckých škol.

Jak se Vám pracovalo na naprosto odlišném tématu a v komornějším prostředí Studia Z, na hře Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou?

Ve Studiu jsem dělal potřetí a sám jsem vzešel ze studiových divadel, takže to není ani žádná změna, ten prostor černý s praskající podlahou. Divné ale vážně bylo, jak po velkém osobním, vizuálním Kolumbovi se přepnout do jiného tématu. Na jiné lidi se naladit. Trvalo mi to trochu déle. Ale zase nebylo potřeba na nic tlačit, něco vymýšlet, přepisovat, upravovat; hra je napsaná pěkně a herci od začátku věděli, že to bude hlavně na nich, že budu jen jemným korektorem... Někdy jsem musel nebýt tak jemný, to je pravda.

V souvislosti s Vašim odchodem z MDZ bych se Vás chtěla zeptat, jaké máte plány, příp. kde se budeme moci setkat s Vašimi dalšími režijními počiny?

Po pravdě řečeno, nevím. Snad někde v Praze, snad jinde. Nic jsem neplánoval, nedomlouval. Ten odchod souvisí s mou vnitřní nespokojeností se sebou samým, se stavem věcí v tomhle divadle, v jeho vyhlídkách budoucích, s lidmi, kteří ho mají vést. Za tři roky jsme zažil čtyři umělecké šéfy, čtyři dramaturgy, dva ekonomické náměstky, pět produkčních, tři řidiče, žen v náboru různých nespočetně, ředitele jednoho. Budu jen rád, když se to ve Zlíně někam vyvine, když ten potenciál, co je v hereckém souboru bude někam nasměrován dřív, než sám od sebe vyhasne.

Třeba se sem někdy vrátím. Bude mi to scházet, ti lidé tady…