Scéna.cz 

Human ZOO: Zvířecí aréna v lidech

Nová Spirála od 26. února 2026 uvádí nový projekt HUMAN ZOO – gospelovou anarchii o lidském druhu. V režii Viktora Tauše účinkují například Hana Holišová, Matěj Ruppert, Ondřej Ruml, Jan Cina, Rostislav Novák st., Lenka Dusilová a další. Hudbu zkomponoval Roman Holý, scénář vznikl ve spolupráci Viktora Tauše a Meira Lubora Dohnala.

Inscenace začíná skutečným boxerským zápasem. Tři kola po třech minutách, rozhodčí, lékař a především řev publika. Nejde o efektní atrakci, ale o koncentrovaný model světa. Human ZOO neukazuje člověka v zoo. Ukazuje lidskou zoo – ekosystém, v němž se člověk chová podle zákonů arény, smečky a potravního řetězce. Otázka není, kdo vyhraje. Otázka zní: co v nás ten zápas probouzí.

Aréna jako počátek

Úvodní box není sportovní vsuvkou, ale archetypem. Antická aréna v současné podobě. Publikum fandí, křičí, legitimizuje násilí. Strukturovaný boj s pravidly připomíná gladiátorské hry i dnešní zápasy volného stylu. Palec nahoru – palec dolů. Život – porážka.
Divák je od první minuty zatažen do experimentu. Nejen sleduje, ale spoluutváří atmosféru. Aréna testuje citlivost publika. A když se po třech kolech ring v přiznaném časovém limitu rozebírá a mizí o patro níž, nejde jen o technické řešení prostoru. Druhý význam slova box – vyhrazený prostor, klec, servisní stanoviště – odkazuje k pit stopu Formule 1. Výkon končí, konstrukce se demontuje, ale princip soutěže zůstává.
Model arény se nerozpadá. Rozšiřuje se na celý svět. Zápas pokračuje v jiných formách – v mikropříbězích zneužití, anorexie, rozpadu vztahů. Lidská zoo není metaforou, ale strukturou, která se reprodukuje mimo jeviště.

Lidská zoo jako systém

Human ZOO je etologickou mapou člověka. Company ve žlutooranžových tričkách s výraznou fialovou nulou vytváří obraz stáda – anonymního, soudržného, snadno manipulovatelného. Jednotlivec se rozpouští, identita se redukuje na znak. Úvodní box i následné konfrontace rozvíjejí motiv soutěže o dominanci. Nejde jen o fyzickou převahu, ale o potřebu obstát před publikem a získat místo ve smečce.
Výrazné solitérní kostýmy – barokní siluety, mohutné límce, exaltované paruky – reprezentují opačný pól: pýchu, ornament, exhibici druhu. Toreadoři evokují ritualizované násilí koridy, veřejnou popravu i oslavu. Fialová linie „moudrých“ působí jako nadčasový odstup, téměř osudová vrstva. Inscenace zároveň naznačuje potravní řetězec – silnější a slabší, lovce a kořist – i narušení bezpečného prostoru, které zpochybňuje představu civilizovanosti.
Nad tím vším visí zlatý slon. Symbol paměti, stádové soudržnosti, schopnosti podpírat umírajícího do poslední chvíle. Zlatá éra, mystika i biologická solidarita vytvářejí protiváhu brutality arény. Člověk je zde zároveň predátorem, obětí i pozorovatelem – a hranice mezi těmito rolemi se neustále proměňuje.

Spirála jako jazyk

Architektura Nové Spirály není kulisou, ale spoluautorem. Kruhový prostor a kombinovaná točna vytvářejí permanentní pohyb, vír bez stagnace. Některé choreografické struktury jdou s točnou, jiné proti ní, jako by se jednotlivci snažili vzdorovat systému, který je unáší. Každý pohyb je atomem většího celku, masové scény nejsou chaosem, ale komponovanou strukturou.
Tauš dokáže proměnit technologická omezení prostoru v dramaturgickou výhodu. Přiznané zajetí jeviště o patro níž a výměna scén techniky se stávají součástí významu. Divák sleduje konstrukci i demontáž – arény i společenských rolí.
Choreografie místy připomíná koloběh zpráv v on-line prostoru: krátké impulzy, zkratky, jednoduché věty do několika slov, rychle odesílané jedna za druhou. Tělo reaguje stejně jako digitální komunikace – úsečně, prudce, bez prodlevy. Vzniká rytmus, v němž se význam rodí z nahromadění fragmentů.
Hudební kompozice osciluje mezi gospely, rapem, jazzem a odkazem na Offenbachova Orfea v podsvětí. Básně Meira Lubora Dohnala vytvářejí rituální horizont večera, v němž se mísí stvoření i pád, chrám i karneval. Dramaturgie Anny Smrčkové drží významové linie pohromadě, light design Viléma Zavadila zajišťuje kontakt herce s divákem i v nejvyšších patrech.

Závěrečný sólový zpěv Lenky Dusilové přináší ztišení. Text písně neuzavírá večer morálním soudem, ale nabízí volbu. Divák se může rozhodnout, zda zůstane svědkem podívané – jakési zvířecí parodie lidského druhu – nebo zda přijme výzvu k hlubšímu přemýšlení.
Human ZOO nekončí efektem, ale otázkou. A právě tehdy se ukáže, zda zvířecí aréna zůstane jen na jevišti, nebo zda ji rozpoznáme i v sobě – v lidech.

Viktor Tauš, Meir Lubor Dohnal: Human ZOO – Gospelová Anarchie
Režie Viktor Tauš; hudba Roman Holý; scénář Viktor Tauš a Meir Lubor Dohnal; básně Meir Lubor Dohnal; choreografie Kristína Tukan Martanovičová; výprava Jan Kadlec; producenti Viktor Tauš, Pavel Jeřábek, Václav Dejčmar, Nová Spirála na Výstavišti
Účinkují: Matěj Ruppert, Hana Holišová, Ondřej Ruml, Zea, Jan Cina, Dan Kranich, Tadeáš Moravec, Rostislav Novák St., Alena Doláková, Cyril Dobrý, Dexter Franz, Tomáš Sean Pšenička, Julie Šoucová, Gabriela Heclová, Valérie Lobachová, Andrej Holý, Michaela Žiláková, Bára Holzknechtová, Bára Součková, Nikola Denisa Trojánková, Josefína Prachařová, Anna Kašparová, Bára Halčáková, Alan Gajdoš, Lukáš Rusín, Jordan Nzambi, Kryštof Kunický, Tereza Pomajslová, Adéla Blažek Michálková, Veronika Zastávková, Alice Lazarová, Klára Kitto, Kateřina Anna Součková, Karla Bábková, Anežka Bernatová, Antonie Josefína Novotná a Rozálie Topinková.
Premiéra 26. února 2026, Nová spirála na Výstavišti

📘 www.novaspirala.cz