Scéna.cz 

Pocta Otomaru Krejčovi

V Salonu Kolowrat se koná výstava Pocta Otomaru Krejčovi, kterou u příležitosti 85. narozenin Otomara Krejči pořádá Národní divadlo a Divadelní ústav.
Český divadelní režisér, herec a umělecký ředitel Otomar Krejča se narodil ve Skrýšově na Českomoravské vysočině v rodině malého rolníka 23. 11. 1921. Na reálném gymnáziu v Pelhřimově patřil k organizátorům Divadelního kolektivu, sám později napsal, že ho „studentské divadlo přivedlo k herectví“. Po maturitě 1940 odešel k cestující venkovské společnosti a spolu s ní vstoupil téhož roku do nově založeného Horáckého divadla (1940-1942). Brzy nato přijal angažmá v Městském divadle na Kladně (1942-1945). Krátce působil také v pražském Nezávislém divadle (1943-44). Po válce ho významným způsobem ovlivnili představitelé meziválečné avantgardy: E. F. Burian, v jehož D 46 hrál Cyrana a Promethea, a zejména Jiří Frejka, který ho angažoval do Divadla na Vinohradech (1946-1951). Vynikl v rolích Macbetha (1946), Molčalina (Hoře z rozumu) a Grišky Otrepěva (Boris Godunov). Frejku, který mu svěřil i jeho první režii (Gorkého Falešná mince, 1949), pokládá za svého největšího učitele.

V činohře ND, jejímž členem se stal roku 1951, patřil k představitelům moderního věcného herectví (Othello, Don Juan, Warwick, Malvolio). Jeho zájem se stále víc soustřeďoval k režii, kterou si v ND poprvé vyzkoušel při inscenaci Wildeova Ideálního manžela (1954).
Roku 1956 byl Krejča jmenován vedoucím činohry ND. Stagnujícímu souboru přinesl pevné vedení i program moderní činohry jak v dramaturgii zaměřené na mravní problémy současného člověka, tak v tvorbě osobitého inscenačního stylu. Dramaturgie však byla politicky napadána za šíření „zhoubného pesimismu“. V roce 1961 dostali oba dramaturgové na pokyn ÚV KSČ výpověď a Krejča na protest odstoupil z funkce šéfa činohry. V ND nadále zůstal jen jako herec a režisér. V té době také začal hostovat i na jiných scénách (v Divadle Na zábradlí inscenoval Zahradní slavnost V. Havla; v olomouckém divadle Topolův Konec masopustu).
V polovině 60. let Krejča uskutečnil představu vlastní „divadelní dílny“. S dramaturgem Karlem Krausem, básníkem Josefem Topolem a herci Marií Tomášovou a Janem Třískou, umělci „spřízněnými volbou“, založil Divadlo za branou. Dramaturgie se opírala o básnické drama, soustředěné na podstatné otázky lidské existence. Profil divadla určovaly inscenace Krejčovy, který režíroval jedenáct z patnácti her, jež DZB uvedlo. Inscenacemi Čechova (Tři sestry, Ivanov, Racek), Topola (Kočka na kolejích, Hodina lásky), Nestroye (Provaz o jednom konci), Musseta (Lorenzaccio) přesáhlo DZB naše hranice, jak potvrdil ohlas na mnoha zájezdech a významných festivalech v zahraničí. Likvidace Divadla za branou roku 1972 byla nejdrastičtějším zásahem normalizačního režimu proti autonomní české kultuře, který vyvolal silnou – ovšem marnou - vlnu protestů mezinárodní kulturní obce.
Od roku 1976 nesměl až do roku 1989 pracovat doma. Byl tím zbaven základu své divadelní práce - možnosti pracovat kontinuálně s vlastním souborem. Během patnácti let uměleckého exilu pracoval na předních evropských scénách. Jeho přístup ke klasikům i k autorům dvacátého století, především Čechovovi, ale i Strindbergovi, Schnitzlerovi, Beckettovi, a jeho způsob práce s herci získal všeobecné uznání, jehož výrazem je řada udělených ocenění (rakouská Kainzova medaile, francouzský Ordre des Arts et des Lettres, italské Premio Pirandello, ruská Cena K. S. Stanislavského). Také po návratu na domácí scénu v roce 1989 mu bylo uděleno několik cen a státní vyznamenání – medaile za zásluhy. V roce 2002 mu byl udělen čestný doktorát Akademie múzických umění. Nejvíce si však přál pokračovat doma v práci režijní a pedagogické, ale k té už měl jen málo příležitostí. Obnovené Divadlo za branou II, v němž obhajoval svou představu divadla jako umění, jehož základem je drama a herec, bylo ke konci roku 1994 z rozhodnutí ministerstva kultury zrušeno, a Krejčův životní projekt tak byl znovu zlikvidován. Krátkým návratem do činohry Národního divadla, kde nastudoval své poslední inscenace, Goethova Fausta a Bernhardův Portrét umělce jako starého muže, prokázal sílu své životní víry v divadlo jako projev a obraz „života lidského ducha“.