Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Alexander Jerie: Důležitý je příběh, dialogy a humor

autor: archiv

Kde se berou hry, které hraje Studio Dva? Pokud nejde o původní českou tvorbu, je nejlépe se obrátit na překladatele. Ten má většinou největší přehled o tom, co ve světě „letí.“ Jak pracuje takový překladatel? Zeptejme se Alexandra Jerieho, jehož překlady Chvíle pravdy a Půldruhé hodiny zpoždění hraje Studio Dva a na září se připravuje jeden z nejnovějších překladů – hra Philippa Claudela O lásce (Parle-moi d´amour)…

Překládáte asi stejnou měrou z angličtiny a francouzštiny. je vám některý z těchto jazyků bližší?
Já jsem vystudoval na fakultě francouzštinu, francouzské dějiny a historii společně s češtinou. Teprve pak jsem dělal doktorát z divadelní vědy. Angličtinu jsem se učil mezitím, ale nestudoval jsem ji. Takže překládat jsem začínal z francouzštiny, měl jsem rád Jeana Anouilha. Přeložil jsem například pro tehdejší Divadlo E.F.Buriana Pozvání na zámek, kde to mělo přes sto repríz. Dnes je mi to celkem jedno, nevybírám hry podle jazyka, ale podle toho jestli se mi líbí, jestli mám pocit, že to má cenu překládat nebo ne.

Kde hledáte hry? Jaká jsou vaše kritéria?
Dnes je svět otevřený. Já se pravidelně dívám na internet, co se hraje v New Yorku,v Paříži,v Londýně, event. i v Německu, zajímá mě, kdo v tom hraje, jaké jsou recenze. Ale na druhé straně, může to mít úžasné obsazení, když se mi nelíbí text, jdu od toho. Samozřejmě, v souvislosti se svou dlouholetou prací v divadelních agenturách, mám spoustu kolegů a kolegyň v zahraničí, především ve Francii, kde mi vždycky doporučí, co je dobré. Při výběru nemám žádná specielní kritéria – líbí se mi, když to má hezké dialogy a důležitý je pro mě příběh. Protože se na to dívám zároveň jako divák, a tak mě to musí zaujmout. Taky mám rád, když je v příběhu humor – ale to neznamená, že se musí jednat výhradně o komedie, v dobré hře je napínavý příběh s humorem spojený. A já jsem rád, když se podaří v zastoupení autora diváka rozesmát. Za třicet let v branži už také vím, které divadlo bude chtít jaký typ her. Trochu bych to přirovnal k práci krejčího, který vám ušije to, co si řeknete. Mnohdy je to tak, že překládám hru pro konkrétního představitele nebo představitelku – jako to bylo v případě Římských nocí pro Simonu Stašovou nebo Chvíle pravdy pro Dagmar Havlovou.

Co je pro vás při překládání nejtěžší?
Samozřejmě, jsou to slovní hříčky, které se vyskytují skoro ve všech hrách, a také místní reálie. Když překládáte, tak najednou vidíte, že autor vůbec nemyslel na to, že by jeho hra někdy mohla být překládána – takže tam má věci, kterým mohou rozumět jen ti Francouzi, Angličané nebo Američané, ale ne cizinci. Vždycky se snažím najít nějaký ekvivalent, ale nebývá to snadné. Problém je někdy také už se samotnými názvy. Někdy mě udivuje, jak lajdácky jsou některé věci přeloženy (dva příklady za všechny – název filmu Hořčice mi stoupá do nosu je naprosto nesmyslný, La Moutarde me monte au nez znamená něco ve smyslu Mám toho dost. Podobně známý film Hot Shots neznamená Žhavé výstřely, ale Frajeři). Těch úletů je samozřejmě spousta. Já, když narazím na výraz, který mi v kontextu nesedí a neznám ho, konzultuju, snažím se dopátrat jeho pravého významu, abych si neuřízl ostudu.

Dá se říci, že překladatel svým způsobem původní text interpretuje po svém?
V určitém smyslu určitě. Záleží i na době, ze které text pochází. Někdy je třeba jej upravit, mění se třeba technická situace nebo výrazivo. Je ovšem pravda, že některá slova nemám rád – nikdy bych do překladu nedal „nashle“ nebo „je v pohodě“, na to jsem alergický. Když si to pak herci předělají podle svého, tak se rozčílím.

Zajímá mě, jaký je váš systém překládání? Určujete si počet stránek denně?
Vzhledem k tomu, že už jsem v penzi, nejsem na tom existenčně závislý. Beru to jako koníčka a zároveň jako příjemné finanční přilepšení. Nemůžu pořád pracovat na zahrádce nebo jezdit na kole, ale musím ten mozek trochu zaměstnávat. Osvědčilo se mi, když mám nad sebou Damoklův meč, termín, do kdy musím překlad dokončit. Ale rozhodně nepřekládám pravidelně – když mě to baví, dokážu u toho sedět celý den, ale pak to zase třeba na čtrnáct dní odložím.

Jste autorem překladu hry Israela Horovitze Chvíle pravdy, který se nyní hraje ve Studiu Dva. Jak jste se s ním seznámil?
Volala mi jeho německá agentura, jestli mám o tohoto autora zájem. Prakticky nic jsem o něm nevěděl, do té doby se pouze na Slovensku hrála jeho hra Fronta (Line). Přečetl jsem si tehdy jeho hru o 11.září Tři týdny po ráji (3 Weeks after Paradise), jejíž výtěžek se rozhodl věnovat pozůstalým obětí útoku. Byla to silná hra, takže jsem mu hned odepsal, že mě hra zaujala. Jeho nadchlo, že má v Praze agenta a doslova mě zavalil svými hrami a já se stal jeho dvorním překladatelem. Nejvíce se mi líbila jeho hra My Old Lady, přeložil jsem ji, ale dlouho ležela. Nakonec se jí ujala režisérka Kateřina Iváková a hraje se pod názvem Příliš drahá Matylda (k tomu nás inspiroval název francouzského překladu hry) Jiřina Jirásková, Veronika Freimannová a Vladimír Dlouhý.

Takže je to tak, že překládáte tzv. do foroty?
Překládám, co mě baví a když se mě před pár lety ptal dramatik Richard Baer (jehož Smíšené pocity jsem také překládal), uvědomil jsem si, že ta úspěšnost je tak 75-80%, což je opravdu dost. Já do toho ovšem počítám i takové situace, kdy si překlad mé hry vezmou ochotníci. Když někdo začne říkat moje slova na jevišti, mám pocit, že jsem to nedělal zbytečně.

Znáte osobně některé z dramatiků, jejichž díla překládáte?
Pár jsem jich poznal, a dokonce jsem mezi nimi našel jednoho kamaráda. Je to Didier Kaminka, francouzský scenárista a dramatik (Osamělost fotbalového brankáře). S tím máme takový vztah, že při návštěvě Čech bydlí u mě a v případě, že jedu do Francie, bydlím u něj. Vzal mě taky na malý Rolland Garros, to je takový turnaj známých osobností, které hrajou tenis. Kaminka hraje tenis výborně, takže v době, kdy jsem tam byl, turnaj vyhrál. Jinak jsem měl kdysi dost zajímavou korespondenci s anglickým dramatikem Arnoldem Weskerem, jehož Annie Woblerovou jsem překládal pro Gabrielu Vránovou. A průběžně mě zahrnuje svými hrami Israel Horovitz, který byl několikrát v Praze.

Jaké hry jste přeložil v poslední době – nebo na překlad čekají?
Ve Studiu Dva se teď připravují hra Philippa Claudela Parle-moi d'amour, je to taková dosti drsná komedie o vztahu manželů po letech. Ve Francii v tom hraje jeden slavný komik Michel Leeb, a lidi chodí hlavně na něj. Ale myslím si, že je to role jako stvořená pro Karla Rodena. Před pár lety jsem přeložil komedii francouzského dramatika Erica Assouse Příbuzné si nevybíráme aneb Švagřičky, která má u nás dost velký úspěch. Teď jsem se k autorovi znovu vrátil a nedávno jsem přeložil hru pod názvem Herci jsou unavení. Obvykle mám rozdělaných několik věcí, na kterých pracuju střídavě. Kromě těch jmenovaných je to například stará hra z roku 1913 Nowadays nebo irskou hru, která je psaná v nářečí a je to docela drsné realistické drama.

10.8.2009 00:08:37 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 44 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Filmová scéna (1), Noc kostelů/ Víra (1), Výstavy (1), Z éteru (11)

reklama