Přelet nad loutkářským hnízdem     Scena.cz
HISTORIE
Tiskové zprávy
Aktuality
Ohlasy v tisku
Kontakty

English
 
Páteční večer s nezávislým divadlem (Přelet 2004)  
Páteční program Přeletu nad loutkářským hnízdem, zahrnující vystoupení čtyř divadelních uskupení, představil špičku zdejšího nezávislého (nestatutárního) loutkového divadla. K vidění byly inscenace, které letos posbíraly hlavní ceny na domácích i zahraničních (slovenské bánskobystrické) přehlídkách. Šlo vskutku o příjemný (a zábavný) večer. Režijní a scéno-grafická vynalézavost (pokusíme-li se tedy vyhnout pomalu již obligátnímu pojmu dnešní loutkové kritiky: „hračičkářství“) byly hlavním hnacím motorem inscenací; zároveň však tato jejich neopomenutelná kvalita možná trochu paradoxně, jako příliš vysoko nasazená laťka, prozrazovala i některé sporné (především tedy scénáristické) momenty prací.
Nejmarkantněji byl tento problém patrný u Domovního requiem Divadla Líšeň. Jeho podtitul „zlá hra“ je zcela případný. Potměšilá, groteskní zlověstnost inscenace, přelévající se z jeviště na diváky, je skutečně sugestivní. Pyramidová scéna - dům, asociující babylónskou věž, je dějištěm několika do sebe propletených příběhů, které nakonec naberou na apokalyptických obrátkách. Industriálnost výpravy, plechově přeřvaný zvuk hudby, kanálovitě vyblitá barva loutek - a nad celou touto Sodomou Gomorou se vznášející mlčenlivý anděl zkázy, tvoří pregnantní (nadsazené) vyjádření možného civilizačního inferna. Oproti tomuto přesvědčivému jevištnímu provedení však stojí chatrná textová konstrukce. Trojice modelově vymyš-lených, křečovitě dialogově rozvíjených dějových linií směřuje k jedinému textovému nápadu - převrácení úloh zneuživatelů a zneužívaných - a ten pak k banálnímu sdělení: k paušalizující kritice současné „neurvalé“ civilizace. Známé perfekcionalistické úsilí Líšeňských o maximální dotažení práce má v tomto směru bohužel přesně opačný efekt: oč fixovanější je jejich inscenace (Domovní requiem jsem v ještě „nedefinitivním“ tvaru viděl o rok dříve na festivalu příští vlna/next wave), o to víc se prozrazuje bezkrevnost a klopotnost, s níž je text napsán. Buchty a loutky a Divadlo DNO jsou na tom, pokud jde o textovou složku, o poznání lépe. Spontánnost, bezprostřednost, s níž hovoří, s níž dokážou slovem diváky zaujmout, je mimořádná.
Buchy a loutky v inscenaci Rocky IX asi nejvíce navazují na svůj Příběh ??? člověka - ale jejich práce je v podstatě další variací v duchu jejich známé poetiky (o ní už ostatně bylo na stránkách Loutkáře v souvislosti s Rockym IX napsáno dost). Zdá se mi však, že v Rockym IX jdou protagonisté souboru ve svém pověstném vzývání „nejmenší stavební jednotky“, (jakéhokoli) Nápadu (za který by klidně „prodali babičku“), ještě o krok dál. Inscenace téměř jako by ostentativně pohrdala soudržností, koncepčností (s potřebou „vyššího“ sdělení) a naopak ještě víc zdůrazňovala „pouhé“ hraní si... Jako by tu už téměř ani nešlo o divadlo, ale o divákovo nahlížení do jakéhosi dětského pokoje, ve kterém si Radek Beran, Vít Bruckner a Marek Bečka „jen tak“ (pro sebe) hrají. Po-kud však na tento inscenační princip přistoupíme, nebudeme zklamáni. Buchty a loutky jsou nápadití jako téměř nikdo jiný v českém (nejen loutkovém) divadle (o tom víc také v recenzi Lucie Kolouchové v Loutkáři 2/2004). A co navíc potěší - jejich humor není jednostrunný; poetické zlomy, které do Rockyho IX vnášejí postavy čápa a kozlíka, celý kus příjemně zjemňují, zněžňují.
Dr. Kraus Divadla DNO (souboru stejně dětsky hravého jako jsou Buchty a loutky) je ve srovnání s Rockym IX soustředěnější, promyšlenější/prokomponovanější (na druhé straně ovšem méně scénograficky ekvilibristický). Inscenaci táhne dětsky veselá barevná papírová scénografie, svižná dopro-vodná hudba (kytara, klarinet) Jana a Báry Kratochvílových a (tak jako ostatně vždy) pábitelské slovo Jiřího Jelínka jako Dr. Krause. Tomu bohužel již poněkud hůře sekunduje Kamil Bělo-hlávek jako Kašpárek, ačkoli právě jeho postava by měla být tou, která dostatečně průrazně, charismaticky bude vnášet zma-tek do Krausova - Faustova počínání. Dvacetiminutová loutkárna ústí - jak u DNA nikoli poprvé - do nečekané pointy, která prohloubí význam dosavadního vyprávění: odhalení kašpárka jako Mefista (s nímž se dr. Kraus až dosud neškodně bratřil) a ozřejmění rámce celého vyprávění (příběh se odehrává v televizi, který sleduje slečna, těkající z jednoho programu na druhý) jí vtiskne zajímavě existenciální rozměr - především tedy v tom smyslu, jak snadno v masových médiích zásadní lidská témata podléhají nivelizaci... Nicméně: nejsem si zcela jist, zdali toto mé čtení inscenace není spíš jen pouhým interpretačním konstruktem; občas totiž - a také zde - mám dojem, že Jiří Jelínek své nápady takříkajíc střílí od boku a ne zcela domýšlí důsledky jejich použití. Jistá neústrojnost, přemrštěná „nečekanost“ závěru ve mně tento dojem poněkud budí.
Osoba Jiří Jelínka spojila také Divadlo DNO se čtvrtým účinkujícím pátečního Přeletu, se čtyřčlenným souborem s proměnlivým názvem Tentokrát ... , který uvedl inscenaci Ani Anička ale Alenka. Z hravého názvu se dala rozpoznat spoluúčast jak zmíněného Jelínka, tak i anglického spisovatele Lewise Carrolla; obou však, abych tak řekl, bylo nakonec v inscenaci ke škodě věci poněkud málo. Ani Anička ale Alenka inscenačně vychází ze stejného principu jako mnohé z prací Buchet a loutek a DNA - z hraní si: je shromážděna hračkářská „veteš“ a s/z ní vzniká divadlo. Pokud se týče textu, vzal soubor jakous takous dějovou nit z Carrollovy Alen-ky v říši divů a na ní asociativně navěsil vlastní „etudy“ - vzpomínky na obligátní dětské situace. Tyto intimní střípky jsou souborem povětšinou podávány v neodlehčené poetické podobě (je to právě jediný Jelínek, který do inscenace vnáší humor) - což je jí spíš na škodu; práce tak až příliš připomíná samožer-né poetické hraní si, které se izoluje před realitou. Jenomže právě přímý kontakt s realitou (jako např. moment, kdy dívka hrající si s panenkami náhle zvědavě pohlédne do jejich rozkroku - zkoumajíc jejich „sexuální identitu“) je tím, co inscenaci náhle učiní závažnější - co prohloubí její výpověď. Zdá se však také, že právě ona převažující „bezbolestnost“, jemnocitnost je tím, co činí Ale Alenku ani Aničku (tak jako třeba loňskou inscenaci Pastýřky souboru Tlupatlapa) divácky šířeji přijatelnou než Dr. Krause, Rockyho IX nebo Domovní requiem.
Martin J. Švejda
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP