Přelet nad loutkářským hnízdem     Scena.cz
HISTORIE
Tiskové zprávy
Aktuality
Ohlasy v tisku
Kontakty

English
 
Přelet dušičkový (Přelet 2004)  
Listopadový pražský Přelet nad loutkářským hnízdem je nesoutěžní přehlídkou, která má, nebo alespoň může mít – z hlediska kalendářního roku - sumarizující charakter. Je poučen nejenom výsledky nejrůznějších festivalů (přehlídek soutěžních - Skupovy Plzně, popř. liberecké Mateřinky, Loutkářské Chrudimi), ale i prezentacemi na velkých, otevřených přehlídkách. Od těch podzimních (plzeňského Divadla, popř. ostravského Spectaculo interesse) už asi není dostatečný časový odstup, je tu ale hned celá řada festiválků menších, zvláště amatérských. Není nikdo, kdo by např. v žoldu UNIMA nebo Divadelního ústavu všechny ty přehlídky objížděl, a i kdybychom na něj měli, obávám se, že zvládnutí všech už ani není fyzicky možné. Na druhé straně jsou dnešní komunikační možnosti takové, že na každou jen trochu zajímavou inscenaci by měl přilétnout do redakce Loutkáře nějaký důvěryhodný tip. Krátce: nemůže-li si UNIMA dovolit celoročně pracujícího „talentscouta“, měli by její členové být jakýmsi kolektivním tipařem, aby prostě nic pozoruhodného nemohlo uniknout.
Z letošního Přeletu jsem měl dobrý dojem, že to nejdůležitější tu během jediného víkendu k vidění skutečně je, tedy především představení oceněných či jinak pozoruhodných inscenací z Plzně a z Chrudimi. Jiná je otázka, zda tu některé inscenace nebyly zbytečně, resp. zda nebylo možné je nahradit zajímavějšími, především opět z amatérské oblasti. Jinými slovy: nic nechybělo, ale něco bylo zbytečné, kvalitativně sporné.

Ověřené jistoty
Byly na pořadu především o prvním večeru. Loni v Ostravě neoceněné Domovní requiem triumfovalo letos na Skupově Plzni a v témže městě na přehlídce Divadlo ´04 sbíral ve dvou představeních vavříny Rocky IX. Zařazení obou inscenací do Přeletu bylo v podstatě povinné a Erik pro Buchty a loutky to jenom potvrdil (i já jsem tak tipoval). O obou titulech jsem již mnohé napsal, o Rockym ovšem ne do Loutkáře, ale do letošních Divadelních novin (č. 16). A psal jsem též o DNO na letošních hradeckých Regionech. A tak jsem si dovolil první den Přeletu „pauzírovat“ a jít na premiéru Koček. Muzikálovou produkci jednou za pět let (po Jesus Christ Superstar) je snad možno, říkal jsem si. Divadelní bůh mě ovšem pohotově potrestal: Kočky jsou průměrné nekontaktní divadlo, jakkoli předkládané v milionové ambaláži haly divadla Milénium. Již po čtvrt hodině jsem věděl, že představení v Chrudimi oceněné inscenace Ani Anička, ale Alenka, které mi kvůli tomu uniklo, by mě určitě pobavilo daleko líp. Ihned jsem se kál a sám uložil pokání: sobotní „nářez“ osmi představení.

Nepotvrzená rizika
Inscenací Čarodějnice potvrdil soubor Buchty a loutky, že umí nejenom parodie. Dětský adresát také není pro parodie příliš vhodný, protože parodovat má smysl pouze to, co diváci dobře znají, a parodií pohádek už tu bylo až až. Lepší je předvést dětem další pohádku, originální a svéráznou. Dramatizaci prózy R. Dahla a dojmy z několika představení sehraných ve Studiu Švandova divadla názorně popsala K. Čejková (Loutkář LIV, 2004, 2, s. 69), jenom maličkost musím uvést na pravou míru: Emánek není v kuchyni vystaven „nebezpečí života“, ale naopak nebezpečí smrti. I sobotní matiné v Minoru bylo kouzelné, patřilo k tomu nejlepšímu na celé přehlídce, navzdory malému počtu diváků.
Čejková píše právem o „náramně živých“ hercích na předscéně a řekněme přímo, že především M. Bečka tu vytváří celou řadu přesně charakterizovaných komických postav. Podobně jako i v jiných opusech tohoto souboru byla nesmírně působivá kontrastní protihra skrytě animovaných (i mluvených) postav loutkových a neloutkových. Tedy žádní „živáčci“ ve smyslu nezakrytých vodičů (syntéza prostředků), ale důsledná kombinace oddělených vyjadřovacích prostředků obou systémů. Výjimkou byl ovšem jeden z vůbec nejlepších výstupů – Bečkův listonoš nese babičce důchod. Na jeviště vbíhá herec a do nohavice má „zakousnutého“ psa, bílou textilní loutku s naddimenzovanou hlavou. Po celou dobu je pak pes iluzivně zpoza paravánu „ozvučován“ a zároveň odkrytě animován pohybem nohy. Jednoduché, ale báječně účinné. Na snímku ilustrujícím zmíněnou recenzi je pes vidět, malý Emánek jej krmí. Nic takového se ale v představení neobjevilo, takže mám podezření, že tato scéna v inscenaci nikdy nebyla. Snímky dělala sama scénografka; mohla to tak prostě naaranžovat. Pokud je mé podezření oprávněné, měl by Loutkář uvést věc na pravou míru, aby nebyli budoucí divadelní historici uváděni v omyl.
Vedle úlohy kontrastní plní občasné „činoherní“ postavy ještě přinejmenším jednu důležitou funkci: aktivizují kontakt s publikem tím nejpřirozenějším způsobem – podívají se divákům do očí. Oproti recenzovaným představením alternovala K. Maděričovou Zuzana Bruknerová. Stojí za zaznamenání, že i její mluvičský výkon (do animace jsme neviděli) v několika rolích byl výtečný.
U pohádek v užším slova smyslu očekáváme právem happyend. Konstatování recenzentky „příběh nakonec dobře dopadne … i pro Emánka a jeho babičku“ poněkud bagatelizuje černohumorné ozvláštnění: všechny zlé čarodějnice byly sice proměněny v myši a pobity, jenomže trvale proměněný v myš zůstal i Emánek. Je to myš mluvící: „Babičko, jak dlouho žije taková myš?“ „Tak tři, čtyři roky.“ „To je dobře, nikdy jsem nechtěl žít déle než ty.“ A pak už jen vidíme opravdu dušičkově tklivý hřbitůvek se dvěma křížky.

Soubor De Facto Mimo z Jihlavy zřejmě netvoří loutkáři a jejich představení Modrej drahokámen anóbrž zelená Gizela a mrkvajzníci také loutkové moc nebylo. Předměty odkrytě nošené nad paravánem měly spíš charakter rekvizit než loutek, navíc byl příběh dramaturgicky poněkud nedovařený. Přesto jsem ani na chvilku nelitoval, že inscenace na přehlídce je. Byla totiž báječnou ukázkou toho, že kontakt s publikem znamená v divadle téměř vše. Dokud jej máte, opravdový, nefalšovaný, strhující, je vám leccos odpuštěno. Tím spíš, že to ostatní se dá většinou naučit.
Slovince M. Solceho jsme viděli už ledaskde (já na TER, oceněn byl v Chrudimi) a s ledasčím. Vždycky byl vynikající a na Přeletu tomu s Malými nočními příběhy bylo nejinak. Asi bych neměl, ale přiznám se: když jsem se dozvěděl, že jde o studenta II. ročníku DAMU, pomyslel jsem si: neměl by tam spíš vyučovat? Jediné nedostatky má v češtině, a to si ještě divák někdy není jist, zda nejde o úmysl. Když jeho spisovatel začíná příběh slovy „Někdy žila žába…“, je přece jisté, že ho už někdo upozornil, že se to tak česky říci nedá. Jenomže: M. Solce má zjevně dokonalý divadelnický cit pro kde co, a tedy i pro tu pravou míru jazykového ozvláštnění. Netvrdím, že by byl schopen dokonalé češtiny bez akcentu, a on to jistě ví. Ale také ví, jak tuto (ne)schopnost vzít do hry a jak ji skloubit s velikými jazykovými dovednostmi. V jeho představeních zaznívají nejrůznější jazyky (angličtina, italština) a je zjevné, že máme před sebou univerzálního komedianta, pro kterého je národnost diváků zcela nepodstatná – dovedu si jej představit před jakýmkoli, přinejmenším evropským publikem, jazykově jednotným nebo smíšeným.
Solce udivuje mnohým. Rozmanitostí a vybroušeností své dramaturgie, pestrostí, výtvarnou i technologickou originalitou loutek, dokonalou odkrytou animací, perfektně zvládnutou vlastní mimikou; partnersky hraje vůči loutkovým postavám, ale zároveň spolehlivě drží v rukou otěže kontaktu s publikem, a to při jakémkoli osvětlení. Zmínit je třeba i různé, vždy samozřejmě ale živé a partnerské hudební doprovody. Je to hudba dramatická, hudba postava. Nerad bych přechválil, ale nemohu si pomoci, Solce není jenom příslib. Je to fenomenální, výjimečný zjev, který by už dnes pravděpodobně „utáhl“ vlastní kabaret.
Představení libereckých jsem viděl již v Plzni. Dá-li se o něčem říci, že je to opravdu nezávislé divadlo, pak … a jiný Bedřich je jeho skvělým příkladem. Provozní závislost statutárního divadla je prostě jednou za čas (za sezónu?) vykompenzována jednou inscenací, při jejíž tvorbě jsou profesionálové snad ještě nezávislejší než amatéři. Je to divadlo z libosti, ve kterém se nic nemusí, ale velice mnoho může, protože je tu provozní „background“. „Plánovaný experiment“ – hygiena a živá voda stálého statutárního divadla.
Je-li toto mimo jiné připomenutím tradice, totiž hnutí divadel poezie, pak Hana Voříšková a Helena Vedralová z Chocně sáhly k zdroji nejtradičnějšímu, k folklóru. Výsledek bychom mohli rovněž označit za divadlo poezie, ovšem z loutkářského hlediska daleko sofistikovanější. Ne že by na jevišti nic jiného nebylo, ale nejméně polovina čísel pásma Kde lásko, kdes byla si scénograficky vystačí s černou vestou, kterou má herečka na sobě. H. Voříšková jakoby chtěla svým mužským kolegům s těmi jejich věčnými dřevěnými panáky ukázat: i z „ženského“ materiálu, jakými jsou látka a nitě, se dá udělat celé loutkové divadlo plné rafinované techniky a překvapivých triků. Miniaturizace dotažená do krajnosti, aniž by byla sebeméně zpochybněna emocionální působivost. Jsou-li housle zavěšené na břiše jevištěm, mohou být loutkami i dvě obyčejné zápalky. A když nakonec obě zároveň vzplanou, může to být metafora veliká a jímavá. Zázrak oživené hmoty? Zázrak loutkoherectví, schopného na malou chvíli nadat hmotu významem, duchovní alchymie. Po Čarodějnicích a po Malých nočních příbězích jsem i zde měl onen nevšední, příjemný pocit dotyku s relativní dokonalostí.
Plzeňský Rámus předvedl svou Hru (na syžet Sofoklova Oidipa vladaře) vtipně a nepodbízivě. Dětské hry mají v sobě často něco archetypálního, něco, co je vlastně zjednodušením světa dospělých až na dřeň. A tak se hrálo velice vesele, vtipně a vynalézavě o věcech smrtelně vážných, o tragédii. Ta Sofoklova pokouší loutkáře (nejenom české) už dlouho. Výklad Z. Vašíčkové je sice svým způsobem krajnost, ale svět bez Boha (bohů) k němu ponouká. Osud? Nenechte se vysmát, náhoda se dá zařídit.
O inscenaci se tu už samozřejmě psalo, poprvé B. Luňáková už loni (Loutkář LIV, 2004, 3, s. 126), která mě lehce znejistěla konstatováním, že plyšová opice představovala Oidipova strýce. Vždyť Kreon je přece švagr! Jistě, ale když manželka je zároveň maminkou? Vedle nápadů zmíněných Luňákovou bych rád upozornil ještě na obsazení role Theiresia Krtečkem. Ono tu nejde jenom o tu prvoplánovou slepotu, jde tu též o nevyslovenou metaforu: věštec přece Oidipovi ryje, a to velice vydatně, v jeho minulosti, ve svědomí. Nezabil’s hochu náhodou kdysi někoho? A byla to opravdu tak úplná náhoda? (Náhodnost obou vražd je v představení až hypertrofovaná.) Podobně vícevrstevnatým nápadem pro přemýšlivé a vědoucí diváky je melodie starého filmového šlágru, kterou si herci v určité chvíli beze slov prozpěvují. Budoucnost je hrozivá a jistě ne všichni diváci si uvědomí, že v písni se zpívá „jen pro ten dnešní den stojí za to žít“.
H. Galetková (Loutkář LIV, 2004, 4, s. 186) vyčítá představení nepřehlednost a nesourodost použitých prostředků. To je po mém soudu příliš přísné. Základní syžet je sdělen celkem jasně, navíc Oidipus je látka do té míry známá, že lze u diváků elementární orientaci v syžetu apriorně předpokládat. Pokud je tu nějaký potenciální „zádrhel“, je v dramaturgii: při takto krajním výkladu – o skutečnou predestinaci vlastně nejde - se text přirozeně v závěru poněkud vzepře.
Poslední dvě sobotní představení se mi líbila o poznání méně než ta předchozí, a nemyslím že by to bylo jenom večerní únavou. Inscenace Nejmenší žena na světě (skupina Krepsko, Praha) vypráví v jakémsi surrealistickém kabinetu kuriozit dosti morbidní a ne zcela srozumitelnou historku. Prezentace (co to je) příliš převažuje nad reprezentací (co to znamená), mám i pochybnosti, jaké publikum měli tvůrci na mysli. Zřejmě mezinárodní. Ale možná, že také trochu snobské.
Dramaturgickým omylem je po mém soudu inscenace pražské Kliky Na statku v Africe. Ušlechtilé úsilí hodné lepší věci. Jde o parodii na dnes již zcela neznámé katolicko-venkovské literární kýče, a také trochu na Tarzana, který je sice filmován znovu a znovu, ale ten první (Tarzan, the Ape Man) je z roku 1932 (rež. W. S. Van Dyke). Jsou to prostě kýče již vyhaslé, neškodné, a proto je jejich parodování s prominutím „kopáním do mrtvoly“. Umělecky zdařilá parodie má dva předpoklady: noetický a etický. Tím prvním se rozumí, že publikum by mělo předmět parodie dobře znát; to je zde splněno sotva u stopového Tarzana. Ten druhý vychází z faktu, že každá parodie je mj. zvláštním případem satiry. V situaci, kdy na dnešního diváka utočí zástupy kýčů ze všech stran, samozřejmě především z televize, vyznívají legrácky na konto brakové literatury z dob našich praprarodičů jako plýtvání časem i energií. Konečně, stačí se podívat do repertoárů Buchet a loutek nebo DNO. Jistě, Hrabě Monte Cristo (Le Comte de Monte-Cristo, 1846, tedy nikoli Christo, jak se u nás běžně píše – doslova Hrabě z Kristovy hory) je také starý, leč: není to tak úplně jednoznačný kýč a je sakramentsky divácky živý: právě v „přeletový pátek“ vysílala ČT 1 první část čtyřdílného francouzského seriálu s G. Depardieu (rež. J. Dayanová, 1998) a v neděli běžela na Primě pro změnu britská filmová verze rež. D. Greena (1975). Navíc Pomsta… Buchet a loutek není jenom parodií.
Příliš mě v neděli ráno nepotěšila ani Perníková chaloupka divadla DRAK. Přitom mi vůbec nevadilo, že do jisté míry (především výpravou, ale tuším, že i playbackem) „recyklovala“ asi dvacet let starou stejnojmennou inscenaci. Neštěstí bylo i zde dramaturgické. Známý příběh byl pouhou záminkou, aby si herci mohli zamuzicírovat a zazpívat; záminkou znovu a znovu usvědčovanou z falše. Na začátku jsme v situaci koncertu, který je přerušen poruchou klávesového nástroje. Jako příčina poruchy se ukáže zapadlý kus perníku. Od té chvíle se pak předstírá improvizace. Jenomže: ono to vše běží hladce a nacvičeně jako spartakiáda, o nějaké opravdu divadelní fiktivní improvizaci nemůže být řeč. A pak už se jenom znovu a znovu ptáme, proč je tu to či ono a kde se „náhodou“ vzalo támhleto. Proč třeba v jednu chvíli natáhli herci vepředu černou šňůru, navěsili na ni pomocí kolíčků na prádlo „perníky“ a za chvilku je zase sebrali? Bylo to něco zbytečného navíc, nebo tu naopak něco chybělo?
Chápu, že dramaturgie Přeletu se snaží o určitou vyváženost a že nechtěla, aby statutární divadla byla zastoupena pouze hostiteli (Lovci mamutů, cena za výpravu na SP 2004) a libereckou „studiovkou“, ale nenašlo by se něco lepšího? Co třeba plzeňský Osamělý obr?
Stejně jako na poslední Skupově Plzni i na Přeletu byl mým největším zážitkem host ze Slovenska. Ivan Martinka a jeho one man show Šalom Alejchem. Něco již bylo napsáno v poplzeňských referátech (Loutkář LIV, 2004, 4, s. 174), ale pár dalších slov si myslím tato nádherná inscenace zaslouží.
Fascinující je již úvodní navození intimní atmosféry lidské vzájemnosti, kontaktu s publikem. Je příznačné, že hlediště je na začátku téměř normálně osvětlené. Herec je oblečen, namaskován a nalíčen v duchu toho nejrealističtějšího realismu. (Však také mlékař Tovje a K. S. Stanislavskij jsou krajané a vrstevníci!) Kontrast mezi výrazivem realistické „činohry“ a vysoce stylizovaného, antiiluzivního loutkového divadla je doveden do krajnosti; herec po celé představení tuto „překážku“ suverénně zdolává, čímž udržuje hru v neklesajícím estetickém napětí.
Tovje je jakýmsi novodobým Jobem; osud jej z Božího dopuštění těžce zkouší, ale on si sotva dovolí tichounce zareptat. Zlo nehledá v lidech okolo, ale právem je vidí v režimu, kterému nerozumí, chápe je vlastně jako přírodní katastrofu. Jsme nejenom v minulosti (v mnohém ovšem podobné té, kterou ještě pamatujeme), ale jsme také kdesi na Východě. Martinkova slovenština tam českému posluchači ukazuje rozhodně víc, než kdyby mluvil česky.
To hlavní je ale zjitřená emocionalita, pulzující všemi zobrazovanými vztahy. Jsou to vesměs vztahy uvnitř početné rodiny, lásky rodičovské, dětské, manželské, milenecké, prostě ty zcela elementární city, bez kterých lidský život ztrácí smysl. Pochybuji, že někdo přestál představení bez alespoň chvilkového pohnutí. Když už ne jindy, zatrne nám v samotném závěru. Tovje už přišel o všechny a o všechno, musí opustit domov svůj a svých předků. Předtím se ale ještě musí zříci té poslední blízké bytosti, koně. Zobrazuje ho jedna z nejhezčích loutek inscenace, během představení jsme se s ním znovu a znovu setkávali. Člověk a zvíře se loučí a já si náhle vzpomněl, že mnohem dřív, než šli Židé za Protektorátu do transportů, museli odevzdat všechna svá domácí zvířata, v Praze především psy a kočky. Jejich tragedie nových a nových ztrát milovaných bytostí tím vlastně začala. Tovjeho příběh takovou ztrátou končí. Jako reálný fakt by to jistě bylo jiné, ale už dlouho jsem neviděl divadelní metaforu takové síly.

Nedělní seminář
se celkem zbytečně vyčerpával marnou snahou vést přesnější hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem (navíc ještě loutkovým), jakkoli jsem se v úvodním slově snažil jeho účastníky od toho odradit. Ono to prostě nejde, i když na druhé straně musím odmítnout snahy úplně bagatelizovat rozdíl mezi oběma fenomény. Ať chceme nebo ne, ony tu byly, jsou a vždycky budou a jejich jádra (a nikoli hranice) budou rozlišitelná. Na jednom pólu budou ti, kteří se divadlem živí, a proto musí, na druhém pak ti, které živí něco jiného (někdo jiný), a proto pouze mohou – když chtějí a je jim dáno. Je to tak na celém světě, i když pod různými názvy, např. non professional theatre. U nás nedávno vyšlý Pavisův Divadelní slovník má heslo autoreferenční divadlo (angl. autotheatre), kterým se rozumí zvláštní případ amatérského divadla. Tříjazyčný, francouzsko – anglicko – německý slovník Dictionnaire des arts du spectacle, Dunod, Paris 1970 uvádí: théâtre professionnel, professional theatre, Berufstheater; théâtre d´amateurs, amateur theatre a v němčině dokonce hned tři výrazy – Laïentheater, Amateurtheater a Liebhabertheater (s. 129). Konečně i my, kterým je německá divadelní kultura historicky nejbližší, dáme tři pojmenování hravě dohromady – amatérské divadlo, ochotnické divadlo a neprofesionální divadlo. Tak je to přece v lidském světě všeobecně: existující fenomény si svá pojmenování vždycky najdou, protože lidé o nich potřebují komunikovat. A naopak. I hastrman musí existovat alespoň v myslích lidí, zatímco pro kulatý čtverec žádný jazyk slovo nemá.
Daleko rozumnější už byla snaha vymezit tzv. nezávislá divadla. Dříve se jim říkávalo agenturní skupiny, ale už tehdy bylo nejpřesnější označení nestatutární divadla. A tak je tomu dodnes. Pragmaticky, ale velice instruktivně je odlišila N. Malíková: statutární divadla mají většinou svůj vlastní trvalý prostor, nejčastěji budovu. Dodejme: a mají umělecké i mimoumělecké zaměstnance, přičemž statut (resp. jeho vydavatel) zaručuje, že všichni budou mít pravidelné měsíční platy, relativně nezávislé na provozu (běží např. i o prázdninách). Naproti tomu všichni ostatní profesionálové mají pouze ty prostředky, které si provozem vydělají nebo jinak seženou (z grantů, od sponzorů apod.). Proto jsem tu svého času polemizoval s M. Langáškem, který proloženě tvrdil (Loutkář 2001, 6, s. 247, shodu okolností právě toto číslo bylo mezi těmi zbytky, které byly letos ve foyer Minoru k volnému odebrání), že profesionalizaci našich loutkových divadel „uskutečnil teprve režim, ovládaný komunisty“. Nikoli, J. Skupa nebyl ani za Protektorátu žádný amatér. Komunisté profesionální loutkáře naopak zlikvidovali (stejně jako všechny jiné soukromé podnikatele, včetně živnostníků) a nahradili je několika statutárními divadly. (Některé pak nechali žít pod státními agenturami.) Podobně musím i dnes závěrem polemizovat s textem v tiskových materiálech, vydaných k Přeletu: „… nezávislého loutkového divadla, které se stává českým fenoménem a na Přeletu může změřit své síly s díly profesionálů“. Nikolivěk! Tzv. nezávislé divadlo je také profesionální (jeho provozovatelé se jím živí!), jenom je nestatutární. Takové loutkové divadlo není český, ale světový fenomén, a to už několik století. Naopak loutkáři podporovaní z veřejných prostředků (např. v souvislosti se zřizovatelským statutem), jsou evropskou (a japonskou) novinkou především druhé poloviny minulého století. Vzhledem k tomu, že neloutkové divadlo mělo takovéto soubory daleko dřív, lze dovodit, že existence tak či onak dotovaných loutkových divadel je materiálním důkazem společenské emancipace druhu: byl uznán za umění podpory hodné.
Petr Pavlovský
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP