Přelet nad loutkářským hnízdem     Divadlo.cz
HISTORIE
Tiskové zprávy
Aktuality
Ohlasy v tisku
Kontakty

English
 
Co bylo a nebylo v hnízdě (Přelet 2003)  
(Druhá část přehlídky.)
O povídce Robinsona Jefferse Pastýřka putující k dubnu kdysi prohlásila básníkova dlouholetá přítelkyně, že „zatímco Jeffers obvykle užívá pro slovo svých povídek dláta, zde užil pastelových barev“. Příběh dívky, která miluje lidi i zvířata kolem sebe víc než sebe samu, se opravdu může zdát v kontextu Jeffersovy drsné poezie křehký, smířlivý a kreslený jemnými tóny. Od počátku je ale črtán na temném pozadí krutého přídělu životní tíhy a tragické osudovosti. Tak to zjevně cítil i soubor Tlupatlapa ze Svitav , který ladil svou inscenaci Pastýřky nikoli do barev pastelových, ale převážně do jednoduchých, leč působivých kontrastů černé a bílé. Hraje se na tmavě vykrytém jevišti, bílé jsou ovečky – rukávníky navlečené na předloktí herců. Sevřená pěst představuje hlavičku, když ovečka uhyne, prsty ruky se natáhnou a povolí. Bílý je i kus látky, který složený jako paravan představuje krajinu, po jejímž horizontu stádo putuje, rozprostřený pokryje jako sníh zmrzlou zemi a přeložený v půli je propastí, do níž mohou ovce spadnout. Stuhy, nasvícené ve tmě baterkou, rozvlněné a sbíhající se do údolí, jsou horskými potůčky. Herci mají hrubě řezané hlavy svých postav nasazené na pastýřských holích – když Pastýřka s někým ulehne, sklánějí se k zemi hole. Zachází se tu s prostředky chudého divadla (kolektivním autorem scény je soubor), které jsou ale bohaté na imaginaci, metaforu a cítění atmosféry.
Pastýřčinu pouť doprovázejí folkové melodie, zpěvné a příjemné, možná však až příliš posunující Jeffersův text do polohy lidové balady, takže místy ztrácí syrovost a naléhavost. Herecky je pro inscenaci určující výkon Terezy Dvořáčkové, která svou bezprostředností dává postavě Pastýřky zároveň poetické kouzlo i prostotu. Jediné, co by se dalo svitavskému souboru vytknout, je nedbalá výslovnost a ještě neusazená jevištní mluva některých účinkujících - o tom, že to byla pominutelná chyba na kráse, svědčí třetí místo, které inscenace získala v soutěži o cenu Erik (mezi amatérskými soubory to znamenalo místo první).
Svitavská Pastýřka zahájila sobotní večerní blok pro „dospělé“ (přesněji pro čtrnáct a více leté). Pokračovala v něm nezávislá skupina DNO z Hradce Králové , která byla se svou Revue jednou z hvězd loňského Přeletu. „Neberte nás moc vážně, stejně tak jako se sami moc vážně nebereme“ by mohlo znít moto tohoto souboru. A diváci, tímto pocitem nevážnosti osvobození, mohou potom jásat i nad (záměrně) příšerným „zahřívacím“ šramlem, který je vítá ve foyeru Minoru, uvádí do malého sálu a po představení přidává písničkové divadelní klipy – někdy nedotažené, jindy skvěle pointované. O dvou inscenacích, s nimiž DNO na Přeletu vystoupil, už v Loutkáři psala Alena Exnarová. Neopomněla zmínit nápaditou práci s loutkou (hadrovou figurínou ženy, která polyká své nápadníky) a překvapivou pointu první z nich – Anatomie, ani posun, který pro tvorbu souboru znamená inscenace Okolostola kvůli myšlenkové kompaktnosti scénáře a jí odpovídající herecké poloze. Na přeletovém vystoupení byla pozoruhodná bravura, s jakou se souboru podařilo spojit všechny tyto své produkce v jeden celek – postaral se o to především principál Jiří Jelínek, pohotový kabaretiér, který osobním šarmem často překlene i místa klopotná a umí si pohrát se (schválně) těžkopádnými oslími můstky, jež drží jednotlivé výstupy pohromadě. Poetika DNO občas připomene nejlepší léta Pražské pětky - generační zábavu s příznačným typem humoru, který těší jak spřízněné diváky, tak samotné účinkující, a irituje ty, kteří na jeho pravidla hry nejsou ochotní přistoupit.
Jakýmsi večerníčkem pro dospělé byla one-woman show Lenky Košťákové z amatérského souboru Dospělá embrya (rovněž z Hradce Králové, scénář a režie Jan J. Dvořák). Scénickou miniaturu na motivy klasické pohádky o neposlušných kůzlátkách nazvanou Nezbedná kůzlátka hraje herečka předkloněná nad paravánem s kůzlátky vlastními. Vlka kořistníka představuje ruka v černé kožené rukavici, která na konci pohádky kůzlátka drtí a drtí a drtí… Nebezpečné spojení erotiky a humoru na divadle často vyzní buď oplzle nebo trapně, Košťákové se ale povedlo „převyprávět“ pohádku se stejně osvobodivou samozřejmostí, s níž „hraje celým tělem“, a s nadhledem ji dovést až k originálnímu závěrečnému ponaučení.
Kouzelnej mlejn , kterým končil sobotní večerní blok, byl inscenací plzeňského amatérského souboru Střípek, kterou tvoří tři rozverné příběhy z časů, kdy „bejvávalo dobře“. Všechno jsou to historky, které si chasa povídala v mlýnici, a není tedy divu, že v nich hlavní roli hrají mlynáři, mlýny, ale taky manželská láska a ženská marnivost. Dřevěná bytelná postel je určující dekorací – v prvním příběhu o mlynáři, který zanedbával ženu, slouží její malovaná pelest jako paraván pro loutky, v druhém nad ní vyroste mlýnice, v níž prosperuje workoholický mlynář Hartman, a ve třetím se promění na mlýn, kde přemílají báby na mladice. Loutky se v živém tempu střídají se svými hereckými dvojníky, laškovné popěvky chasy glosují děj, a snad až na poněkud zdlouhavé počítání pytlů v druhém příběhu a naopak trochu překotně semletý konec příběhu závěrečného v inscenaci všechno klape jako v dobře zavedeném mlýně.
Přeletovou neděli zahájila inscenace Dokud nás čápi nerozdělí amatérského souboru Tak co? z Chlumce nad Cidlinou. Koláž krátkých výstupů se zvířátky se hraje na texty Jiřího Dědečka, doplněné autorskou tvorbou členů mladého souboru, nesenou ve stejném duchu. Černý humor, slovní hra s „otřelými“ klišé, chytrý nadhled. Titulním sloganem se zdraví dvě žáby, šnek uvažuje o to, zda být či nebýt vegetarián a jazykové vzdělání není prasátku nic platné, protože sežere otrávené lízátko. Zvířátkové maňásky vznikly co nejúspornější metodou – vrána z černé podkolenky, šnek z ponožky, žáby ze zelených kuchyňských chňapek, v „cyklu“ Proměny se z maňáska stahuje jedna ponožka za druhou a zvířátko tak prochází mnohonásobnou proměnou. Chlumečtí Čápi jsou na první pohled nenápadná inscenace, jejíž osobité poetice a trochu odtažitému, nevtíravému humoru musíme zpočátku chvíli přivykat. Komu se podaří přijít mu na chuť, nelituje.
Jedinou profesionální inscenací recenzované druhé části Přeletu byly Vánoce hostitelského divadla Minor . Kdo by čekal obvyklý sentiment a nostalgii, které se pojí k příležitostným vánočně naučným představením pro děti, bude zklamán (nebo potěšen). Minorský vánoční příběh je pojatý jako apokryfní verze a začíná tím, co mi jako dítěti bylo vždycky záhadou – vztahem Marie a Josefa. Josef se chce ženit, ale Marie má neurčitý pocit, že by se vdávat neměla, že se něco přihodí… A taky že ano – začíná vyprávění o Ježíškově narození, traktované podstatně akčněji, než jsme u příběhů z betlémské krajiny zvyklí. Nejenže v něm jde o souboj mezi nebem a peklem o příští osud světa, ale zároveň je to i dobrodružná story, v níž Marie s Josefem bojují o synovo přežití. Mísí se tu motivy z lidových her s groteskními aktualizacemi (Herodes vystupuje jako současný ješitný politik, jeho vojáci si počínají jako přepadové komando), literárními odkazy (děj občas glosují postavy z Karafiátových Broučků, poletující nad scénou) a neodmyslitelnými koledami, které ale nejprve notuje podroušená pánská společnost, když s Josefem slaví narození syna.
Někdy by možná méně bylo více, s takovouto motivickou pestrostí se dá těžko udržet inscenace v kompaktním tvaru. Projeví se to především výtvarnou nevyvážeností – vedle vynikající masky čerta tu stojí obskurně zkarikované postavy tří králů nebo podivná „komáří“ podoba (podle mého soudu zbytečných) Broučků. A doplatí na to i závěr, kde inscenátoři jakoby v rozpacích, jak to všechno ukončit, zvolili zaručené, ale v řádu této inscenace banální řešení – zpívání koled. Vánoce se umístily v soutěži o Erika na druhém místě.
Pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký v nastudování studentů KALD DAMU nemá ani sympatický šarm divácky kontaktních představení souboru DNO, ani jímavost a výtvarnou čistotu Pastýřky či interpretační originalitu Vánoc. Je vlastně dost obyčejná. Přesto získala první cenu festivalu – Erika. Kdybych měla pojmenovat její hlavní přednosti, pak je to profesionalita a cit pro míru. Možná se to zdá málo, ale především v kontextu divadla studentského je to víc než hodně… Text pohádky je zručně krácen, se smyslem pro dramatickou situaci i jemnou ironii – princ je posera, od počátku lituje toho, že si vybral tu nejobtížnější cestu, jeho pohádkoví kumpáni ho musí k zakleté princezně doslova dostrkat. Hraje se drobnými marionetami na nevelkém stolku s otočnou deskou a závěsem, sloužícím jako zadní prospekt. Vtipné jsou přestavby scény, probíhající během otáčení svrchní desky stolu – herečka během okamžiku vyrovná na jeviště portréty princezen. Neokázalých gagů je v inscenaci dost, nedějí se ale samoúčelně, respektují příběh a jeho rytmus. Nic nepřebývá, nic nechybí, je znát, že inscenátoři zvažovali celé aranžmá s neobvyklou péčí.
Jako každým rokem, přehlídka Přelet nad loutkářským hnízdem přinesla výběr z toho nejzajímavějšího, co se na českých loutkových scénách dělo. Asi není náhoda, že tentokrát převažovala představení amatérských souborů, s udivující pestrostí žánrů (od kabaretu po baladu) a mnohdy profesionální ambicí. Co na Přeletu chybělo, je Velké Překvapení - inscenace, která by spojovala to nejlepší, co měly tři letošní oceněné tituly: nápad a odvážné inscenační řešení Vánoc, stylovou čistotu Pastýřky a precizní provedení Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Inscenace, která by se dala přiřadit k legendám jako byla Barokní opera, Bezhlavý rytíř, Alibaba nebo Tři zlaté vlasy… Snad se dočkáme příští rok.
Kamila Černá
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP