Přelet nad loutkářským hnízdem     Divadlo.cz
HISTORIE
Tiskové zprávy
Aktuality
Ohlasy v tisku
Kontakty

English
 
Třináctý Přelet bez turbulencí  
h XIII. ročník přehlídky loutkových divadel Přelet nad loutkářským hnízdem se již podruhé konal pod jednou, loutkovému divadlu určenou střechou - v přívětivém prostředí pražského divadla Minor. Během tří víkendových dnů, 7.- 9. listopadu, se divákům představilo celkem jedenáct souborů s dvanácti inscenacemi. Téměř všechny práce amatérských souborů byly k vidění i na letošní Loutkářské Chrudimi (pouze Divadélko KRAB, vítěz pražské regionální přehlídky loutkářů, se Chrudimi nezúčastnilo); profesionální scény zastupovalo Naivní divadlo, Divadlo DRAK a Divadlo Minor; umělecké školy studenti KALD DAMU; hostem přehlídky pak byla inscenace Evy Blahové Život podle jepice, patřící spíš do oblasti pohybového divadla.
Třináctý Přelet nad loutkářským hnízdem přinesl vyrovnané práce, ukázal různorodost poetik jednotlivých inscenací (respektive poetik jednotlivých tvůrců), z nichž některé působí již poněkud zbytnělě, petrifikovaně - a tím také trochu odtrženě od současnosti (Pastýřka souboru Tlupatlapa, Kouzelnej mlejn Střípku); jiné naopak živě reagují na současnou dobu, absorbují její prvky, doslova pulsují dnešním rytmem - a tím mění podobu současného domácího loutkového divadla (zde mám na mysli především inscenace Jana Jirků a Jakuba Krofty Vánoce aneb Příběh o narození, respektive Andílci).
Pastýřka souboru Tlupatlapa (režie Karel Šefrna a Jana Mandlová), inscenace podle Jeffersovy oblíbené Pastýřky putující k dubnu, je čistě lyrickou záležitostí. Hudebně poetický útvar, střídající plynule činoherní pasáže (zastavení hrdinky a jejích ovcí během putování) s pasážemi hudebními (s dívčím „táborákovým“ kytarovým doprovodem a křehkým „slaviččím“ zpěvem vystupujících), je typickým ZUŠ-kovým plodem v duchu poetiky sedmdesátých let. Inscenaci táhne režie, v ní zejména nápaditá světelná složka pomáhá ozvláštňovat jinak tradiční práci s látkou; herci - zdálo se mi - byli spíš jen „výkonnými aparáty“ režie (psychologizaci hraní protagonistům naštěstí do značné míry odnímaly tyčové loutky s tvářemi postav). Z inscenace vyzařovalo nábožné vážno.
Kouzelnej mlejn divadla Střípek (režie Ivana Faitlová) letos úspěšně bodoval jak na Loutkářské Chrudimi, tak na Jiráskově Hronovu. Není divu. Soubor je již natolik vyprofilovný, jeho práce/pracovní postupy natolik kodifikované, že jeho tvorbu můžeme bez rozpaků označit za profesionální (ostatně - pokolikáté tento názor soubor již slyší?); a inscenace „na lehčí notečku“ Kouzelnej mlejn je vlastně jen dalším potvrzením suverenity jeho tvorby. Divadelní pásmo na motivy lidových písní a pověstí připomene svou rozverností inscenaci Vody čerstvosti Divadla Minor. Lehce lechtivé problémy příběhů, opentlené vděčnými vtípky na dané téma (a podané prověřenými loutkářskými gagy), činoherní hraní „vod podlahy“, skočná muzika... Široce přístupná zábava podobné té, jakou bychom našli dejme tomu u nějaké vydařené inscenace Divadla na Vinohradech.
Jak medvědi vařili Divadélka KRAB (scénář, režie, hraní: Krystyna Skalická a Barbara Kocábková) můžeme také zařadit do konzervativního proudu inscenací Přeletu. Dvě paní, Paloučková a Pařízková, v ní vyprávějí dětem pohádku tak tradičně (bez současných výrazových atributů), jak jen to jde. Její kouzlo ale spočívá právě v oné neokázalosti, v nevnucování se, v křehké a jednoduché imaginaci. Herečky si vyberou prosté dějové schéma (medvědi se rozhodnou vařit k snídani míchaná vajíčka a medvěd jr., putující pro vajíčko ke slepicím, cestou zažívá různá dobrodružství), rozehrávají je pomocí jen několika mála rekvizit a loutek (pracuje se zejména s rukavicemi), pozornost a rytmus drží energickou tahací harmonikou a na závěr nenásilně sdělí poselství (o potřebě kamarádů).
Inscenaci Máme kliku pohádkovou Naivního divadla bychom mohli též označit za tradiční - za tradiční počin týmu Peřinová - Dvořák - Koptík. Práce těží z již prověřených předností tvůrců: dialogově „sytého“, současným jazykem promlouvajícího textu Peřinové; „bytelného“, vyprávění příběhu sloužícího hracího prostoru (hraje se ve dvou navzájem průchozích plánech - předním činoherním a zadním loutkovém), který tentokrát vytvořil Marek Zákostelecký; neokázalé, drobnými vtípky okořeněné režie Tomáše Dvořáka. Autorčina hra je sice tentokrát poněkud nekompaktní (příběh je kostrbatě rozvíjen, řazení nápadů příliš nevyplývá z logiky děje), ale suverenita rukopisu Peřinové i spolehlivost režie Dvořáka zmíněný nedostatek obrušují a dostatečně napomáhají k „hladkosti“ vnímání inscenace.
Andílci Divadla DRAK v autorské režii Jakuba Krofty a (opět) s výpravou Marka Zákosteleckého jsou v mnohém pravým opakem usedlé a „rozvážné“ inscenace Naivního divadla. Tvůrci se rozhodli vyprávět příběh o dvou rošťácích, kteří - obecně řečeno - skrze pykání za spáchaný hřích dojdou k poznání, co to znamená mít svědomí, spíše neverbálními než verbálními prostředky - prostřednictvím akce, akční scénografie. Ta je velmi variabilní - příběh začíná v kulisách loutkového divadla, které zlobiví hrdinové doslova a dopísmene rozbourají; pokračuje činoherní (téměř) němohrou (dvojice chlapců, představovaných nyní živými herci, se učí žít se „svým“ andělem), vrcholí „nebeskou“ stínohrou, aby se nakonec opět vrátila do prostor znovupostaveného loutkového divadla. Krofta (za vydatné pomoci Zákosteleckého) je režijně opravdu vynalézavý; křečovitě tak inscenace působí pouze ve chvílích, kdy tvůrci z nezbytí opouštějí neverbální projev a uchylují se ke slovu - tehdy se prozrazuje mlhavost jejich textového (dialogového) vyjadřování (tedy pravý opak případu Máme kliku pohádkovou).
Nezbedná kůzlátka Lenky Košťákové z hradeckého souboru Dospělá embrya - zahraná na Přeletu vhodně mezi dvěma „spřízněnými“ představeními divadla DNO - jsou vskutku (jak už napsala Alena Exnarová v Loutkáři 3/2003) vynalézavým a decentním „večerníčkem pro dospělé“; jsou milou miniinscenací, která je dlouhá právě tak, jak její vtipný nápad (ženská ňadra = kůzlátka, která jsou voděná jako loutky ramínky od podprsenky) unese.
Divadlo DNO se představilo na Přeletu dvěma inscenacemi - Anatomií a Okolostola. Obě práce však soubor v Minoru obložil písněmi, či přesněji řečeno svým známým divadelním pábením, což bylo jenom dobře, protože vytrhávat jednotlivosti z širokého toku hravosti tohoto souboru mi (zatím) přijde jako nepatřičné, oslabující gros účinnosti DNA. Anatomie, pracující s objektem loutky-ženy, textově těží z jazykových vazeb mezi lidskou anatomií a záležitostmi lásky. Děj (a herecká akce) vtipně demonstruje tyto vazby; nálada inscenace je podporována hudebním doprovodem (kytara, saxofon); na závěr přichází ostrá pointa, která zvážní dosud lehké vyprávění Anatomie je příkladem chytrého „krátkého útvaru“, na kterém soubor, vedle inscenovaných písní, staví své produkce. Okolostola již znamená posun v činnosti DNA. Její autor a režisér Jiří Jelínek v ní jako by vážně (a autobiograficky) tématizoval samotný divadelní princip souboru - hravost, blbnutí, které ale také může znamenat nevhodné uhýbání před realitou a mít - zde konkrétně ve sféře partnerských vztahů - destruktivní následky. Inscenace klade - snad poprvé v tvorbě souboru - opravdu velké nároky na činoherní hraní účinkujících. A zde lze vidět dosavadní limity DNA. Vyjádřit početné duševní pochody, které probíhají v postavách příběhu, je zatím nad síly obou protagonistů (Martina Škeříka a Markéty Stránské). Inscenace, zdá se mi, potřebuje co nejkomornější prostředí, ve kterém by oba herci nemuseli nijak tlačit na hereckou „pilu“. Každopádně - Okolostola je dobrým dospělým vykročením z bezstarostného skotačivého stylu, se kterým soubor dnes slaví úspěchy (a který se jednou omrzí).
Martin J. Švejda
 
 
 
© Scena.cz 2002 - běží na redakdčním systému DEPP